Psí smutek je dojemný a tajemný
Ilustrační foto: pixabay.com

Psí smutek je dojemný a tajemný

24. 1. 2019

Co se děje v hlavě psa, který ztratí svého nejbližšího člověka? Truchlí? Trápí se? Jak dlouho? Zapomene na svého pána nebo se mu vybavuje už navždy? Čas od času se podaří zdokumentovat příběh ukazující, že psi jsou schopni velmi silných emocí, které jsou totožné s těmi, které při ztrátě blízké osoby prožívají lidé.

Mezi nejznámější případy patří ten, který byl zaznamenán v Argentině. Když tam jistý muž zemřel, jeho psa se ujali příbuzní. Pes jim však utekl. O týden později jeli položit kytku na hrob a objevili tam ztraceného pejska. Znovu ho odvezli, on jim znovu utekl. Seděl opět na hrobě. Takto na něj chodil šest let. Mezitím se vracel k příbuzným, občas někam odběhl, ale šest let ho jeho noví majitelé objevovali na hřbitově na stejném místě, šest let dostávali od různých lidí zprávy, že pes tam opět sedí.

Ve skotském Edinburghu stojí socha pejska. Je tam na počest Bobbyho, který prý v polovině devatenáctého století chodíval sedět na hrob svého pána plných čtrnáct let. Stal se tam legendou, ten příběh se tam vyprávěl z generaci na generaci, až to skončilo sochou jako symbolem psí věrnosti.

Také Japonci mají svého hrdinu. Legendární se tam stal pes jménem Hačiko, který patřil japonskému učiteli. Pes chodíval se svým pánem na nádraží, pán nastoupil do vlaku, odjel do práce a pes se vrátil domů. A pak se zase odpoledne vždy ve stejnou dobu na nádraží vrátil, počkal, až pán přijede, a společně šli domů. Když pán zemřel, pes takto chodíval na nádraží dál, každý den. Dokonce byl pak podle tohoto příběhu natočený film.

Nedávno bylo na sociálních sítích hojně sdíleno video z Číny, na kterém je vidět, že pejsek chodí několik dnů na stále stejné místo k silnici. Vyšlo najevo, že tam před časem zemřela jeho paní. Pes se nedal odchytit, nedal se přilákat na dobroty. Prostě vždy odběhl a pak se tam zase vrátil.

Veterináři a kynologové se nemohou shodnout v tom, zda má psí truchlení nějakou dobu stejnou pro všechny nebo jde o individuální proces, který je u každého pejska jiný. „Obvykle se mluví o době tří měsíců, po kterou pes truchlí po svém pánovi, ale samozřejmě záleží, jaký vztah spolu měli, na povaze psa. Každý je jiný,“ říká veterinář Alexander Skácel.

Mnozí lidé, kteří v rodině nebo své blízkosti prožili případ, kdy někdo zemřel a zůstal po něm pes, vědí, že je možné, že pes přestal jíst, spát, dostal se do stavu, kdy s ním bylo nutné jít na veterinu. Jinými slovy, trpěl žalem. To, že psi jsou schopni cítit obrovský smutek ze ztráty blízkého člověka, tvrdí i Rupert Sheldrake, autor knihy Váš pes to ví, který se řadu let věnuje zaznamenávání takzvaně neuvěřitelných a neobjasněných schopností zvířat a je v tomto oboru považován za světovou špičku.

„Psi se často trápí žalem a projdou si něčím, co se velmi podobá lidskému truchlení. Někteří ztrácejí vůli k životu a zahynou. Jsou známy i případy, kdy psi zřejmě spáchali sebevraždu skokem z okna nebo pod auto,“ tvrdí Sheldrake ve své knize. Řadu let sbírá příběhy, které mu píší lidé, jež se setkali ze zajímavým chováním svých zvířat. „V databázi máme přes sto případů, v nichž psi na dálku reagovali na nehodu nebo smrt svého lidského společníka. Následky smrti nebo krizové situace nejsou zrovna témata, která by bylo možné snadno experimentálně zkoumat. Po nikom totiž nemůžete chtít, aby si pro vědecké účely způsobil nehodu nebo zemřel v libovolně stanoveném čase, aby bylo možno pozorovat reakci jeho zvířete. Jsou to tedy vzácné důkazy, které pocházejí ze spontánních případů,“ vysvětluje. V knize popsal i dojemné případy, kdy zvířata projevovala známky smutku nebo byla vyděšená a pak vyšlo najevo, že ve stejnou dobu se jejich blízký člověk dostal do život ohrožující situace, byl zraněný nebo zemřel. A tak na mnoha místech na světě se dají objevit pomníčky, nad kterými se tají dech.

Jeden takový je  například u přehrady v Derbyshire ve Velké Británii. Postavili ho tamní obyvatelé, složili se na něj a je na něm tento nápis: Na památku oddané Tip, fenky ovčáckého psa, která zůstala u těla svého zesnulého pána Josepha Tagga na blatech Howden Moor celých patnáct týdnů, od 12. prosince 1953 do 27. března 1954. Připomíná smutný příběh, kdy hajný Tagg zmizel na pochůzce i se svou fenkou. Záchranáři je nenašli, počasí bylo velmi špatné, kraj celý zasněžil. Až za více než tři měsíce muže našli mrtvého. U něj ležela jeho fena. Vychrtlá, velmi zubožená, ale živá. Neopustila ho. Dožila pak u jeho příbuzných a stala se jedním ze symbolů psí věrnosti a lásky.

Chovatelé psů proto velmi často upozorňují, že by si lidé při rozhodování pořídit si pejska, měli myslet i na tyto krajní, nejhorší situace, které mohou nastat. To znamená například nepořizovat si psa ve velmi vysokém věku, kdy je prostě vysoce pravděpodobné, že je pes přežije. Přesněji, že by v takových případech měli mít jistotu, že se o něj někdo blízký či příbuzný postará. V takových případech je dobré psa nefixovat na jednu osobou, ale vytvořit mu rodinné prostředí, větší smečku, ve které má více blízkých osob. Aby, pokud jednou bude truchlit, měl nějakou oporu a neskončil nešťastný a osamocený v útulku.

 

Hana Charvátová pro i60

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Teprve jsem na článek narazila. Ano, pes Venda po smrti páníčka truchlil, i když jsem mu zbyla já. Rozstonal se, měl časté záněty, několikrát antibiotika, dost mu to podlomilo zdraví. Hledal ho všude, rozbíhal se k mužům na procházce a očmuchával je. I když je obklopen rodinou a mými přáteli, kteří ho mají rádi. Proto ho opečovávám po jeho mrtvičce, kdy pajdá, ale ještě chce být všude se mnou a rád chodí venku na volno. Chvílemi jej poponesu, má jen tři kila a ujde tak / říkám tomu indiánský běh/ i deset km.
Dana Nepejchalová
Viděla jsem film, byl natočen podle skutečné události jmenoval se-Hačikó - příběh psa, hlavní roli tam ztvárnil Richard Gere , byl to velmi dojemný příběh psa a pána ktwrý umřel a pejsek ho čekal vždy u nádraží a vyhlížel ho , ale on už už nepřišel, taláska toho pejska k pánovi byla tak silná, bylo to tak dojemné, prostě nedá se to popsat, pejsci vše vnímají, bolest, radost. Nemohu pochopit, jsk někdo této němé tváři může ublížit, některé případy jsou velmi kruté.
Anna Dudková
Loni jsme našli na ulici fenku, naprosto dehydrovanou z letního vedra. Za dva dny se přihlásili majitelé s tím, že zdědili dům po matce a s ním i ji, a ať si ji necháme, že ji nechtějí, že budou dům prodávat a dají ji do útulku. Samozřejmě jsme si fenku nechali, ke dvou psům a kocourovi, celkem nářez. Mazlila se, ale i na nás startovala. Záhy jsme zjistili, že pochází z domu v naší ulici, a že tam žila na zahradě sama snad pět let, jen jí nosili jídlo. Když jeli na kole kolem nás mohla se zbláznit. Na podzim dům prodali, objevil se před ním kontejner s vyhozeným nábytkem. Ucitíla to na procházce a brečela, byla zoufalá, nemohli jsme ji dostat domů. Tam pak seděla a dívala se na dveře. Bylo nám z to úzko.
Jitka Caklová
Čím méně svobody, tím více závislosti, to je spolehlivá cesta, která vede k pozdějšímu truchlení a je jedno, zda u lidí, či zvířat. Pes, či jiné zvíře se chová instinktivně, na rozdíl od člověka, který může zapojit rozum a v jakémkoliv svazku zůstat "svobodný". V tom spočívá celé tajemno.
Zdenka Jírová
Měla jsem dvě kočky - ta starší, 12.letá mi v listopadu zemřela. Druhá ji do nedávna stále vyhlížela. zejména večer, protože obě spaly se mnou na široké posteli,každá z jedné strany. Ta zbývající dodnes leží jen na "své" straně postele a než usne, vyhlíží do dveří, jestli nejde její kamarádka. Místo, kde sedala v obýváku ta první, také jsou stále pro zbývající tabu.
Alena Gebauerová
Teď m,ám pátého psa, tři byli zu útulku. Jak jsem si vybrala toho předposlendího? Jednoho jsem si vybrala, ale vedle v kleci byl jiný, smutně koukal, stál na dvou a chvilkama prosil. Tak jsem si vzala jeho. Nechápu lidi, co ubližují psům a už vůbec takové, kteří ho dají pryč jen, jako jedni mí známí - prý budou mít dítě, tak dali hafika do útulku. Hrůza, vždy\\´t psi milují malé děti.
Věra Kovaříková
Dobrý den, souhlasím s paní Pivcovou, v září jsem musela nechat uspat svého kocoura, který se dožil krásných 18ti let, ale mám doma ještě 13ti letou kočičku, která od 3 týdnů vyrůstala s ním (našli jsem jí tak malinkou vyhozenou u popelnice) a ta více jak měsíc nechtěla žrát, doslova brečela, neustále ho hledala. Už jí to docela přešlo, ale když přijdů domů, tak se ode mě nehne.
Dana Puchalská
Ano. Psi dokáží být smutní. Náš soused si pořídil malého pejska. Byl to mopsík. A musel ho dát kvůli dětem pryč. Ujala se ho paní co bydlí na druhé straně našeho velkého bytového domu. A první rok ho musela nosit v náručí po druhé straně ulice, protože on tak žalostně "kníkal" a utíkal jí pryč. A potom seděl před vchodem a byla to fakt smutná podívaná pro všechny. Už je to víc než 15 let a ten pejsek moc dobře ví, kde dřív bydlel. Teď už před vchodovými dveřmi nesedává, ale aspoň se vždy při procházce u nich zastaví a koukne se. Jako kdyby čekal na bývalého páníčka.
Jarmila Nedvídková
Zvíře, pes nesmutní jen když někdo zemře. Máme 11 let Boloňského psíka. S námi bydlí i dcera. Stačí, když jeden z nás odejde byť jen na nákup,či jinou činnost z bytu,tak si Bobík lehne u dveří a nehne se, dokud odchozí se vrátí. Horší je to, když jsme na dovolené, i když je vždy s ním jeden z nás doma. To pak po příjezdu řešíme jeho zdravotní problémy. Objeví se mu vřed na levé oku. Objevuje se to po nervovém vypětí. Paní veterinářka ho již zná. Říká mu že je "cíťa". A celou dobu 5 až 10 dní spává celé dny i noci u dveří, než se dovolenkáři vrátí.
Zuzana Pivcová
Souhlasím s tím, mám zkušenosti. I kočky čekají jen na svou paničku. Dokonce teskní jedna po druhé, když ji ztratí.
Karel Boháček
...ano jsou známy tyto případy, ale každý kynolog Vám řekne, že pes si velmi rycle zvykne na nového majitele. I já jsem navštívil mnoho útulků, kde byli pejsci po zemřelých majitelích a snad všicni si zvykli a měli rádi nového majitele.