Příběhy první republiky/ Deník Modrého kruhu - konec
Foto: archiv autorky

Příběhy první republiky/ Deník Modrého kruhu - konec

24. 7. 2018

...Pokračování 

To se již pomalu, ale jistě, blížily poslední válečné vánoce. Že budou poslední, bylo již patrno z událostí, které otřásaly celým světem. Stálé napětí a stále něco nového. Vše se bortilo v neprospěch Říše a každý již byl unaven dlouhotrvající hroznou válkou a toužebně očekával brzký konec. Říkalo se – do Vánoc je po válce, ale Vánoce 1944 oslavovaly se ještě za dunění děl, které se stále přibližovalo a uzavíralo kruh kolem zbývajícího ještě neosvobozeného Protektorátu a Říše.

Vánoce utekly, které přece jen byly o něco radostnější, než minulé, protože každý již tušil brzký konec války. „Modrý kruh“ ani společné Vánoce neoslavoval, a pamatuji se, že jsme s Pepou byli na Petrovičkách.

A nyní rok 1945. Začal velkým útokem Rudé armády, kdy se dostali až k Vratislavi. To již tedy Modrý kruh neexistoval. Na zpívání nebylo již ani pomyšlení vlivem konečných událostí válečných. Tím by tedy moje úloha v „Modrém kruhu“ a jeho osudech byla skončena. Byly to opravdu velmi krásné chvíle strávené za 2 léta plného pochopení a lásce. Kamarádství na život a na smrt. Velmi pěkné chvíle jsme prožili za hrozné války, kdy mladý člověk nepoznal nic z toho, co mu patří, a na co jako mladý má nárok. Zpříjemnili jsme si ty hrozné dny pod vládou našeho odvěkého nepřítele.

Jistě na ně žádný z nás nezapomene a vždy rád si na ně zavzpomíná

 

Prchající Němci

Prchající Němci

Prchající

                                                                                                                              Konec 

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Zde příběh končí a každý ze tří kamarádů si dále už vytvářel svůj vlastní životní příběh. Život v republice se vracel do normálních kolejí a mladí horečně doháněli to, co jim ve válce nebylo umožněno. Vzdělání,zábavy,lásky, zaměstnání - prostě život.

Mireček: Pokud je mi známo - vystudoval  nějakou železniční školu a jezdil jako mašinfíra motoráčkem na trati Broumov-Náchod. 

Pepa: Vyučil se řemeslu, oženil se, celý život bydlel na rodných Petrovicích, pracoval jako údržbář.

Mirek: Odešel do Brna, kde vystudoval Vyšší odbornou školu textilní. Potom si odbýval základní vojenskou službu v Hradčanech ( Mimoň). Na jedné tancovačce v České Lípě se seznámil s mojí matkou, zakrátko se s ní oženil a zůstal natrvalo v České Lípě.

Jejich přátelství přetrvalo všechny roky, které každému z nich byly dány. Rodné tátovy Petrovice jsme každým rokem navštěvovali a tak trochu jsme byly se setrou pyšné na odlesk bývalé popularity táty i jeho kamarádů.

Kytara pana Maxy se už zpátky ke svému majiteli nevrátila. On ji ani zpátky nechtěl. Nepotřeboval ji, stejně na ni neuměl hrát. Takhle tehdy lidé uvažovali. Visela u nás doma v obýváku, občas ji táta sundal a při různých oslavách bavil s její pomocí společnost.

 V současné době je jí přibližně dvěstě let. Už má doslouženo, a tak odpočívá na čestném místě u nás na chalupě.

O paní Zděnce jsem nikdy neslyšela a o její existenci se dozvěděla až z Deníku.

 

   

 

                                                                                                                            Táta

Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
To mě těší :)). Práce to byla. ale dělala jsem to ráda :))
Eva Mužíková
Ivano, právě jsem přečetla celý příběh od první čási, tak jak jsem si to přála. Sice mne od sezení brní zadek, ale stálo mi to za tu chvilku, kdy jsem se přenesla do dávné doby. Proto jsem si počkala až budou všechna pokračování ukončena. Děvče, to musela být opravdu náročná práce, nejen luštění textu, ale vkládání fotek a hledání písniček. Moc se Ti to povedlo, děkuji Ti... Bertice
Blanka Macháčková
Tatínek tu válečnou dobu přesně vystihl v posledních větách svého deníku. Bylo to čtení moc příjemné. Dík
ivana kosťunová
Ještě jednou děkuji všem, kteří se mnou vytrvali a prošli všech 10 dílů deníku a poskytovali mi svými komentáři zpětnou vazbu o tom, zda má smysl takový deník vydat, jestli to nejsou jenom osobní vzpomínky, které nikoho jiného nemohou zaujmout. Měla jsem takovou představu, že si každý čtenář nejdříve spustí dobovou píseň, která se k tomu kterému dílu vztahuje, a za jejího zvuku si přečte příslušnou část a shlédne fotky. Snad jste to tak udělali, snad ne, v každém případě jsem byla vaším zájmem velmi potěšena.
Věra Ježková
Ivanko, dobrá práce. Krásně sis tímto způsobem tatínka připomněla.
Dana Puchalská
Krásně to začalo a už je konec. Moc se mi to líbilo. Parádní vzpomínání a teď nevím, kolik bych měla přidat hvězdiček navíc. Asi hodně. Musela to být skutečně mravenčí práce, pátrat v deníku a vybrat to nejlepší. Proto radši poděkuju a nejsem určitě sama.
Jana Kollinová
Dočetla jsem a přemýšlím co napsat, aby vyjádřila pocity, které mě provázely při čtení Deníku Modrého kruhu. Vhodná slova nepřicházejí proto jen, Ivano, děkuji.
Marie Doušová
Souhlasím, škoda , že mě nejde udělovat hvězdičky ,bylo by jich samozřejmě 5.
Zuzana Pivcová
Válečná léta pro tuhle mladou partu skončila bez pohromy, mohlo se zdát, ostatně jako i u dalších lidí, že si všichni oddychli a teď už bude jen dobře. Bohužel, jak pro koho... Díky, Ivano, bylo to milé a bezprostřední vzpomínání a za zprostředkování tatínkových vzpomínek si právem zasloužíš ocenění.
Marie Doušová
Krásně zakončený příběh a mnoho vzpomínek do konce života chlapci měli. Ivo hezky jste to zpracovala a proložila fotkami i starými dobrými písněmi. Dík.