Jedna osmdesátiletá dáma se nedávno obrátila na svou psycholožku. Vyprávěla jí: „Jen co jsme do Maďarska dojeli, šel si lehnout. Cesta ho zmohla. Dříve řídil až do Jugoslávie a po příjezdu jsme šli tančit. Nejraději by už nikam nejezdil. Co s ním mám dělat?“
Psycholožka se ji snažila jemně upozornit na to, že je řeč o pánovi, kterému je osmdesát tři let. Že je tedy celkem přirozené, že se poté, co řídí auto z Ostravy do Maďarska, cítí být unavený a jde si lehnout. To by si přece šli odpočinout i lidé mnohem mladší. Hlavně ať je ráda, že je muž v takové výborné kondici, že je po osmdesátce schopen odřídit tak dlouhé trasy. Co by jiní za to dali. Jenže dotyčná žena má k životu úplně jiný přístup.
„Když ho nechám odpočívat, rozleží se, zleniví mi celkově. Proto stále vymýšlím aktivity, při kterých musí být ve střehu, v kondici,“ vysvětlovala.
Mezi sousedy jsou ostře sledovaný pár, protože si mnozí myslí, že ona partnera neúměrně přetěžuje, že vzhledem k jejich věku jsou jejich aktivity přehnané. Běžně jedou i několikrát týdně autem z beskydské chaty do Ostravy, minimálně jednou měsíčně ke známým do Olomouce, doma mají stroj na cvičení. Když muž chvíli sedí, žena na něj ihned volá, že by se měl hýbat, a organizuje nějakou aktivitu.
Dříve byli aktivní oba. On rád řídil dlouhé trasy, rád jezdil k moři, do hor i na návštěvy známých ve vzdálených městech. Teď působí unaveně, vyčerpaně. Je znát, že ho neustálý rychlý rytmus jeho paní vysiluje. „Nic neříkám, protože to nemá smysl, jen doufám, že i ona jednou trochu zpomalí. Ale to už tu nebudu,“ podotýká se smíchem.
Jenže lékaři varují, že právě nerovnost v rytmu či tempu, v jakém pár ve vyšším věku žije, časem může způsobit problémy, a to i vážné zdravotní. Každý stárneme jinak. Zatímco někomu v osmdesáti cesta autem k moři způsobí radost, pro jiného je to naprosto nezvladatelná zátěž.
„Velmi často se nyní používá pojem aktivní stárnutí, zdravé stárnutí. Je to problematické. Pro mnohé znamená nucení se do aktivit. Ale člověk přece aktivní být může i nemusí, pokud není, neznamená to, že je méněcenný. Jen zvolil jiný způsob stárnutí, takový, jaký mu vyhovuje,“ říká Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra v Praze, jedna z nejuznávanějších českých odbornic na problémy spojené se stárnutím. Za mnohem důležitější považuje způsob, který gerontologové označují jako produktivní stárnutí. Tedy skutečnost, že člověk zůstává i ve vyšším věku produktivní. To ovšem neznamená, že musí pracovat, tvořit hodnoty. Ty hodnoty nemusí být materiální, ale často jsou neuchopitelné, těžko popsatelné. Produktivní je podle ní mnohdy člověk, který je sice kvůli věku a nemocem odkázán na pomoc druhých, ale protože je moudrý a dovede vytvořit kolem sebe určitou atmosféru, vlastně lidem, kteří jsou v jeho blízkosti, něco dává. Starost a péče o něj je pro ty lidi přínosem. Na rozdíl od nějakého bručouna, který sice v osmdesáti cvičí a řídí auto a nutí svůj protějšek, aby dělal totéž. Ovšem ve skutečnosti je protivný tak, že se mu lidé vyhýbají a jeho protějšek trpí.
Bohužel, mnozí lidé podlehli dojmu, že správné, zdravé stárnutí je to, kdy se člověk přemáhá ke stále vyšším výkonům, i když mu to místo radosti přináší starosti. A to nejen jemu, ale i jeho protějšku. Dalším příkladem je pětasedmdesátiletý Ota, bývalý tělocvikář. „Na stará kolena se ukázalo, že máme s manželkou úplně odlišný rytmus života. Já dál chodím po horách jako dříve, ona s turistikou přestala někdy ve čtyřiceti. Došlo mi, že se jí věnovala vlastně jen proto, aby byla se mnou. Když mě balila, byla ve dvaceti nadšenou turistkou. Ve třiceti byla vlažnou turistkou a od čtyřiceti sedí doma. Teď nejraději tlachá s kamarádkami na různých internetových diskusních fórech. Když sedí u počítače, je evidentně spokojená. Přibrala, pořád za mnou chodí s nějakými katastrofickými teoriemi a hroznými zprávami, které někde vyčetla. Chvíli ji poslouchám a svět se mi zdá být před zánikem. Když vylezu na nějaký vrchol a dám se do řeči s lidmi v horské chatě, mám pocit, že svět je stejně hezký, jako býval před lety. Že lidé jsou fajn. Myslím, že v penzi jde o to něco udělat pro své tělo, zdravě se unavit, dát si pivko, pak se dobře vyspat. Žít tak, jak to člověku dělá dobře. Mé ženě evidentně dělá dobře počítač, mně hory. Akorát, že se kvůli tomu hádáme, protože já nechápu ji a ona nechápe mě,“ vypráví.
To, v jakém tempu bude náš partner žít, až zestárne, se dá dříve odhadnout jen velmi obtížně. I z akčních mužů, kteří milovali pohyb, se stávají peciválové. Naopak z mnohých žen, které celý život zasvětily péči o děti a rodinu, se třeba po šedesátce stanou cestovatelky, cvičenky, dobrovolnice, zkrátka dámy, které si najdou nový smysl života a najednou žijí jinak, aktivněji, než když byly mladší.
Ideální je, pokud se partneři dovedou tolerovat, i když mají úplně jinou životní rychlost. Zpravidla ale právě ta rozdílná rychlost způsobuje, že tolerance je velmi obtížná.
Hana Charvátová, redakce
