Po čtyřech měsících náročného pracovního i psychického vypětí jsem se rozhodla odměnit se výletem do Prahy. Zhruba současně nám náš portál i60 připravil neobvyklý dárek ke Dni matek v podobě komorního představení Hany Švejnohové a Lenky Filipové Kudelové „Všechny podoby lásky“. Máj-lásky čas, slunečné počasí, moje potřeba utéci od pracovního stereotypu, slibovaný kulturní zážitek, a v neposlední řadě možnost potkat se s lidmi, které znám pouze v jejich virtuální podobě, se spojily v hodině H a způsobily, že jsem v neděli, na svátek matek, před polednem nabrala směr Praha, a těšila se na příjemně strávené odpoledne.
Do začátku představení chyběly ještě dvě hodiny, které jsem se rozhodla využít k prohlídce přilehlých uliček Staroměstského náměstí. Ta změť obchodů a obchůdků, fast foodů, cizinců a různých typů lidí mě fascinovala. Jan Neruda by svoji Prahu nepoznal a své jedinečně vykreslené figurky pražských lidiček by nenašel. Místo nich by zaregistroval fast food, kde za kus mastného žvance zaplatíte obnos, za který byste možná v méně honosném koutku města vydatně poobědvali, turistické atrakce v podobě projížděk auty-veterány, koňskými spřeženími, či jinými atraktivními povozy, honosné značkové obchody střídající se s obchůdky nabízející tzv. suvenýry z Prahy. Ze zvědavosti jsem nakoukla. Nevkusně potištěné pomačkané hadry made in China, kšiltovky se zlatým nebo stříbrným umně vyvedeným nápisem Prague ( tohle vážně někdo nosí ?), ruské beranice (opravdu to ještě někdo kupuje ?), bábušky, loutky a spousta zbytečností, které mohu koupit stejně tak i v různých jiných turistických destinacích. Tohle mají být suvenýry typické pro Prahu? Protože bylo velmi teplé počasí, dveře většiny těch obchůdků a módních salonů byly otevřené. Nevyjadřovaly však přívětivé pozvání ve stylu „ vejdi, odpočiň si, osvěž se, potěš se, „ ale brutálně křičely :“ jen dál, nevybírej příliš dlouho, uvolni místo dalším a hlavně p l a ť, jen tak jsi pro nás člověkem hodným pozornosti !! Proč ne, ale to byste mě páni obchodníci nesměli urážet neúměrně vysokými cenami za nekvalitní zboží.
Zaujal mě obchod s luxusním zbožím, prohlédla jsem si elegantní modely vystavené ve výloze, a vstoupila jsem dovnitř, abych se alespoň potěšila krásným oblečením ušitým z kvalitních materiálů, na které mohu opravdu jen obdivně zírat.
„Vy si budete něco přát ??!“ zeptal se mě mladík postávající u pultu nevěřícně s akcentem pohoršení v hlase, a jeho obličej se zformoval do výrazu konsternovaného údivu. Jen stěží jsem přemohla záchvat smíchu, protože se mi okamžitě vybavila věta z filmu Světáci : Proč by si nemohl umytý a slušně oblečený fasádník zatančit s dámou z vyšší společnosti ?“
Ano, proč by si nemohla slušně oblečená živnostnice v nových vyčištěných botkách prohlédnout luxusní zboží v obchodě na Staroměstském náměstí ? Zatvářila jsem se jako výstřední milionářka a ledabyle odpověděla: No to já přeci nemohu vědět, zda se mi tu bude něco hodit !“
Procházela jsem obchodem, kam jiná lidská noha kromě té mé nezabrousila, se zájmem jsem si prohlížela nádherné modely, které nikdy nebudou viset v mé skříni, a v duchu jsem si vyhodnocovala nastalou situaci. Že mladík okamžitě poznal, že do tohoto obchodu nepatřím, jsem se nedivila. Moje kabelka neměla značku LV, šperky nebyly od Cartiera, a moje kožené botky se nehonosily značkou Salamander. Ale co opravňuje mladíka teprve se po světě rozhlížejícího k tak povýšenému chování? Domnívá se snad, že tím, že obsluhuje lidi z takzvané vyšší společnosti, dopadá jejich nóbl odlesk i na něj ? Velký omyl ! Už to, že se pohybuje v tomto obchodě pouze jako prodavač značí, že do jejich společnosti nepatří. Měl by se chlapec vrátit zpátky na zem.
Chvíli jsem se zabývala myšlenkou na milionáře, který zastaví před obchodem v luxusním Mercedesu se zlatou kartou v peněžence. Jenže já nejsem Pretty Woman, a milionáři nevěnují zvýšenou péči obstarožním živnostnicím. Po krátké úvaze jsem usoudila, že milionář ani Mercedes není nutný, stačila by zlatá karta, která by se snesla na křídlech s nebes. A co, mohla by přiletět i z pekla, hlavně že by byla.
Zatímco jsem se blížila k východu kolem klobouků, z nichž cena jednoho představovala můj téměř celý měsíční důchod, mladík zaujal postoj a výraz naprosto nezúčastněného komorníka lorda z Granthamu ( z panství Downtovn). Prošla jsem kolem něj ven nevšímavě s výrazem „ no nic moc“ a představovala jsem si, jaký výraz asi nasadí , když obsluhuje třeba Lucii Borhyovou, nebo mámu Štikovou. Zřejmě to bude výraz lokaje.
Představení bylo velmi vydařené a následné posezení příjemné a srdečné. Děkuji všem zúčastněným dámám za milou společnost, panu Raškovi za krásný dárek a mám malou prosbu. Nemohli bychom příští svátek matek oslavit v New Yorku ? Ráda bych si po ránu zašla na snídani k Tiffanymu.
