Byl to známka toho, že se po vzniku Československa začala společnost a celá země modernizovat. Především v té době už existovala poměrně dobře fungující železniční síť, takže nebyl problém sbalit rodinu a odstěhovat ji vlakem na celé léto do nějaké nedaleké obce. Autem se přesouvali jen ti nejmajetnější, ale i těch přibývalo. Zpravidla to fungovalo tak, že žena s dětmi trávila celé léto na venkově, zatímco muž přes týden pracoval a přijížděl za nimi na víkendy.
Tento fenomén dosáhl v době první republiky neuvěřitelných rozměrů a stal se vlastně základem pro současnou zálibu Čechů a Moravanů v chataření a chalupaření. Bylo to výhodné pro všechny. Lidé z měst si libovali, že jsou na čerstvém vzduchu, že žijí zdravě. Lidé z venkova byli rádi, že si něco přivydělají pronájmem místností a prodejem toho, co vypěstovali. Bylo to podobné jako dnes, lidé z měst se pídili po všem takzvaně lokálním, čerstvém, domácím.
Spisovatel Eduard Bass si v jednom ze svých textů dělá z prvorepublikové posedlosti letními byty legraci a píše, že lidé jezdí na letní byt, aby se pak rádi vraceli domů a začali si vážit města. Narážel na to, že mnohé městské dámy si ve výsledku stěžovaly, že jim pod okny zapáchá hnůj, kokrhá kohout a že domácí vajíčka jsou nějaká předražená. Každopádně většině lidí se tento trend zalíbil, a kdo si to mohl dovolit, stavěl si vlastní letní bydlení. Vily, chaty, obyčejné dřevěné boudy, zkrátka místo v přírodě, které by bylo jen jeho.
Právě v první republice začaly vznikat trampské osady v okolí Berounky, Sázavy a v dalších malebných místech nejen okolo Prahy, ale i okolo Brna či Ostravy. Například Beskydy zažívaly v té době velkou popularitu a sjížděli se do nich lidé z celé republiky. Mít tehdy například pronajatý pokoj v Rožnově pod Radhoštěm a okolí bylo naprosté terno. Právě z té doby se vžil výraz lufťáci, kterým pojmenovali lidé z venkova městské hosty, kteří jim někdy svým chováním a zvyky připadali tak trochu k smíchu.
Fenoménu prvorepublikového hromadného letního prchání na venkov se věnuje historik Jiří Šoukal ve své knize Slasti a strasti letních bytů za první republiky. „Počátky ježdění na letní byty můžeme vysledovat už od poloviny devatenáctého století, ale týkalo se jen velmi úzké skupiny majetného obyvatelstva. Po vzniku Československé republiky se pobyty na letních bytech masově rozšířily díky tomu, že více lidí získalo více volného času,“ uvedl. Popisuje, že jezdit na letní byt bylo známkou prestiže a lidé tedy bedlivě porovnávali, kdo si jakou lokalitu může dovolit. Ty totiž byly velmi jasně odstupňovány.
Naprostým vrcholem bylo mít letní byt na francouzské Riviéře. To se ovšem týkalo opravdu nejvyšších vrstev. Dostupnější byla Jugoslávie, tam začalo v době první republiky jezdit poměrně hodně Čechů. Běžné však bylo mít pronajatý byt či domek někde v Československu, ovšem záleželo, zda na místě, jakým tehdy byly například Černošice, považované za luxusní prestižní lokalitu, nebo v nějaké zapadlé vsi, jejíž název nikdo neznal. Takže to pak paní po návratu nemohla sousedkám vyprávět: „Představte si, že jsem tam na houbách potkala pana radního s paní a na plovárně byl pan lékárník.“ Ovšem v takových Černošicích bylo zaručeno, že se tam pražská smetánka potká zaručeně a mnohým právě o to šlo.
Zkrátka, některé věci se nemění v žádné době a právě vychloubání se místem, kde rodina trávila léto, k nim patří a zřejmě do budoucna patřit bude. Právě v období první republiky tomu byly dány velmi pevné základy.