Vetřel se ke mně 24. prosince. Zabalen do vánočního papíru, převázán zlatou mašlí, opatřen vizitkou s mým jménem, čekal na mě ledabyle opřen o větévku vánoční jedličky. Napohled elegantní, údajně chytrý dotykový telefon.
„Tak co s tebou, chlapče?“ Nevěděla jsem si s ním rady. Můj věrný tlačítkový mobil odpočíval na nabíječce, což dělal v poslední době často. Prý slabá baterka. Také potřebuji občas dobít baterky, proto jsem pro něj měla pochopení. Byli jsme sehraná dvojka a neměla jsem důvod to měnit. Poděkovala jsem za dárek, uložila jsem ho do nočního stolku a dál používala služeb svého osvědčeného Pana tlačítkového.
„Neopouštěj staré věci pro nové“ zanotovala jsem část textu Zdeňka Svěráka, když se mě dcera zeptala, jestli už používám nový mobil. Ale dcera byla neoblomná. Odebrala Panu tlačítkovému pro ztrátu důvěry sim kartu, předala ji Panu dotykovému, a začala mi vysvětlovat jeho základní funkce. Na vypodobnění mých technických schopností se snad nejlépe hodí známý citát Miroslava Horníčka: „S technikou jsem skončil u skoby." Tak i já.
Nejprve jsem musela nacvičit dotyky. Mým prvním dotykem jsem málem promáčkla sklo. Další dotyky byly sice jemnější, jenže na nesprávných místech, takže Dotykáč, jak jsem ho familierně začala nazývat, reagoval naprosto nepředvídatelně a nesmyslně. Možná se snažil vyhovět, ale když jsem pořád nechápala, že chci-li přijmout hovor, musím zelený telefonek nejen zmáčknout, ale i jaksi posunout, a to doprava?, nebo doleva?, ztratil se mnou trpělivost.
To se projevilo třeba tím, že zatímco mi telefonoval klient, já jsem marně posunovala sluchátko a nakonec se mi podařilo hovor vypnout. Když jsem však chtěla zavolat zpátky, nemohla jsem příslušný hovor najít. Zlomyslnostem však nebyl konec. Během noci mi telefonovala kamarádka a ptala se, co se stalo. Prý jsem jí právě telefonovala, a ze skutečnosti, že byly dvě hodiny v noci usoudila, že se muselo stát něco strašného. O ničem jsem nevěděla, jen jsem se probudila a dívala se na mobil, kolik je hodin. Občas jsem sáhla pro zvonící dotykáč do kabelky a on se pod mým dotykem vypnul. Nebo naopak telefonoval klient, že jsem ho asi před hodinou prozváněla. Nebyla jsem si však ničeho vědoma. Jeden můj vtipný klient dal těmto telefonátům název „hovory z kabelky“ a jeho další telefonáty zněly asi takto: “Volala jste mi, nebo to byl zase hovor z kabelky?"
Nejsem sice technicky zdatná, ale zato úporně vytrvalá, a tak jsem časem nad Dotykáčem zvítězila. Zvonil druhým stranám, když jsem chtěla já, už mi nevypínal hovory, na požádání dokonce fotil a fotky ukládal do galerie. Také jsem objevila jeho další přednosti: kalkulačku, GPS, nahrávání, video, a jako vrchol mého technického umu jsem dokázala, aby se Dotykáč připojil na internet. Mé pocity vítěze však netrvaly dlouho.
Jednoho dne po návratu z Makra se Dotykáč najednou rozsvítil, na displeji se objevila fotografie Makra a otázka: “Jak se vám u nás líbilo?" Po rozkliknutí jsem měla stupeň své spokojenosti ohodnotit a zapojit se do jakési akce „Mapy.cz“. Přestože jsem rezolutně stiskla tlačítko NE- nechci se zapojit, Dotykáč to nevzal na vědomí a obrázek Makra se zjevil na displeji ještě několikrát.
Z Dotykáče se stal špion a ze mě štvanec. Každá má návštěva jakéhokoliv podniku, nebo kulturní památky je špionem sledována a několikrát denně promítána na displej. Už jej raději z kabelky nevytahuji, přesto je schopen v nejnevhodnější dobu rozsvítit se, ukázat na displeji, kde jsem se před pár hodinami nacházela a zeptat se třeba: „Byla jste spokojena s našimi službami?"
Protože nedokáži tuto funkci, která se tak nenadále zjevila, vypnout, smířila jsem se s nastalou situací. O tom, že bych si někde dala tajné rande, raději neuvažuji. Ale není všem dnům konec. Kdo se směje naposled, ten se směje nevíce. Představuji si to asi následovně.
Až se můj čas ponachýlí a spustí mě pod tu zem, rozsvítí se na pohřební hostině můj osvobozený Dotykáč, na displeji se zobrazí vnitřek tmavého prostoru a objeví se text:„ Jak je tam dole“? Ohodnoťte v rozpětí stupnice 1-5.
