Ahoj, Rocky! aneb Za adoptovanými i ostatními zvířaty v táborské zoo
Foto: autorka

Ahoj, Rocky! aneb Za adoptovanými i ostatními zvířaty v táborské zoo

27. 10. 2017

Na samém začátku září, když pro školáky začal nový učební rok, jsme se z chalupy v Týně nad Vltavou vypravily se sestrou do táborské zoo. Byla jsem tamní návštěvou tak nadšena, že jsem si na odchodu koupila knížku pana Evžena Korce, nynějšího majitele a ředitele zoo, pojednávající o osudu zoo a její záchraně. A doma jsem pak o tom všem napsala příspěvek pro zdejší portál a informovala i vedení zoo. Měla jsem velkou radost, když jsem jako poděkování obdržela volnou vstupenku do zoo s platností do konce příštího roku.

Já jsem ale psala pro potěšení a ne kvůli odměně. Protože jsem ale měla opravdu upřímnou radost, chtěla jsem udělat zase zpětnou radost zahradě. A tak jsem se stala "adoptivním rodičem" tamního nosála červeného. Popravdě říkám, že mě v knize pana ředitele Korce dojalo vyprávění, jak mu při první návštěvě zahrady v době insolvence okusoval volně se pohybující malý nosálek z hladu tkaničky od bot, které zaměnil s žížalami. Nosálů je v táborské zoo odhadem tak 6, ne-li více, takže jsem adoptovala zkrátka toto zvíře jako druh.

Je překvapivě příjemný, dokonce i trochu slunečný den, ačkoliv v Praze ráno poněkud poprchávalo. Jdu od zastávky Větrovy směrem k venkovskému areálu. Nejsou to ještě ani dva měsíce, kdy jsme tudy šly se sestrou poprvé. To jsme šly na poznávací výpravu, zatímco dnes jdu již na návštěvu ke známým. Připadá mi, že tu snad vůbec nikdo není, ale slečna u vstupu mě ujišťuje, že jsem dnes už sedmá.  Už ani nemusím prohlížet informační ukazatele a vyrážím po známé cestě.

Mám v sobě obrovskou radost, že jsem zase tady, a tento pocit se doslova přenáší na zvířata jedno po druhém. Mí adoptovaní nosálové, hlavně samečci, se mnou laškují a předvádějí mi všelijaké taškařice na zemi i na stromech. Na zvířata mluvím, jak jsem z domova zvyklá komunikovat s kočkami, a ona mi to svým projevem oplácejí.

Z knížky o zoo většinou vím, jak se které zvíře jmenuje, u mnohých znám jejich nelehký předchozí život, který jim teď dal novou šanci. Lvi Simba a Elsa spí ve svém "obýváku" doslova v láskyplném objetí, vietnamská bachyně Maruška, které po zlomenině končetiny hrozilo utracení, si u mě spokojeně chrochtá a nechá se drbat, surikaty téměř zapomínají na své ostražité hlídání, protože já nejsem vetřelec.

Zdravím maskota zoo, nádherného ussurijského tygra Rockyho, který pár kroků ode mne pije vodu a pak se na sebe díváme vyloženě tváří v tvář. Jeho plašší družka Nina krouží opodál, ale určitě na mě nežárlí. V medvědí rokli zahlédnu jenom spáče, zatímco baribal Geňa se mi přichází ukázat v životní velikosti.

A pak přicházím k velkému území arktických bílých vlků. Z dáli vidím na obzoru jejich pravidelně rozloženou čtyřčlennou hlídku, minule jsme je sotva zahlédly. Najednou však dávají dva z nich hlavy dohromady, jako by se o něčem radili, a vzápětí mě přicházejí pozdravit z bezprostřední blízkosti. Nejsem sice Kevin Costner v Tanci s vlky, ale cítím zvláštní magickou spojitost a úplně spontánně ze mě vypadne: Díky, že jste přišli.

Na protější straně vytrubuje daněk, kterého bere říje, a budí pozornost sousedek laní, co se to děje. Jdu k velbloudům, zahlédnu ještě alespoň "v předsíni" bílého klokana, rodina má prý od konce září přírůstek, nevynechám ani rovněž zachráněnou pštrosici Emu.

Pak se ke mně přidává místní černý kocourek, který se mi doslova vrhá do náruče a nechá se chvíli nosit. Určitě se tu má jako všichni ostatní dobře, jako rys Petr, kterého vidím dnes také poprvé, jako celá farma kopytníků nebo rodinka makaků. Postrádám jen ptáky, hlavně papoušky, ale ti jsou asi někam uklizeni na zimu.

Mezitím se probouzejí a alespoň skrz sklo pózují lvi, ještě jednou se bavím ve společnosti "svých" nosálů a pak už mi jeden člen hovězího dobytka, který se nechce nechat fotit, svým pozadím dává najevo, že by to mohlo pro dnešek stačit. Slečna v pokladně má nepředstíranou radost, že zahradu chválím, a já spěchám na městskou dopravu do Tábora.


Autobus č. 30 mi ukázal záda a na další jsem si počkala na zastávce 35 minut. Rychlík do Prahy jel díky výluce mezi Táborem a Českými Budějovicemi se zpožděním, než všechny autobusy převezly cestující, z nichž řadu tvořili Rakušané. Jeden z nich, můj soused, venkovan, mi sděloval, jak se v Praze vrhne do víru velkoměsta, zatímco já jsem si od toho velkoměsta s radostí na chvíli odpočinula.

Od nynějška bude mít táborská zoo otevřeno až do jara pouze o víkendech. Ale víte, kolik to může být krásných víkendů? Určitě zase přijedu, a zdaleka ne jen proto, že mám volnou vstupenku. Tak zase příště!

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA