Už jsem na své seznamkové cestě potkala „Casanovu“, „Džentlmena“, "Jiřího z Poděbrad", takže zákonitě muselo přijít i něco jiného. Malíř, restaurátor a sochař, člověk všestranný a určitě vzdělaný, ale chlap projevující se jako „idiot“ (nikoliv podle "Dostojevského „Idiota“, knížete Myškina, který svou lidskostí, nesobeckou ušlechtilostí a zdánlivě až naivní dobrotivostí nad ostatní ruskou společností výrazně vynikal." )
Dokud jsme si jenom psali, projevoval se jako docela normální a někdy i zábavný člověk, i když občas reagoval dost divně na celkem obyčejné věci, které jsme probírali. Přičítala jsem to umělecké roztržitosti. Byl v mém věku, na můj profil chodil jako do knihovny - četl si deník, který byl součástí profilu a tam jsem zveřejňovala podobné povídky jako tady, někdy trochu lechtivější a taky citáty moudrých týkající se oblasti vztahů mezi ženou a mužem i o sexu (někdy i vtipy, zkrátka zábava).
Došlo na setkání, schůzka byla od pěti hodin, popsala jsem mu co budu mít na sobě a že mě určitě nepřehlédne, projdu restaurací a očekávám, že se od stolu zvedne a přihlásí se ke mně. Přišla jsem o pět minut před stanovenou dobou, prošla restaurací, ale nikdo se ke mně nehrnul. Tak jsem si sedla ke stolku, abych viděla na vcházející (já nevěděla, jak vypadá). Poručila si čaj, vytáhla knížku a četla. Po hodině, jsem zaplatila a odkráčela k domovu. Poslala jsem mu mejl, že je mi líto, že se mu nepodařilo přijít a že to snad nějak vysvětlí. Byl tam a obcházel hospodu zvenku, já seděla uvnitř, tam ho nenapadlo se podívat (idiot). Měla jsem sice na něj telefon, ale nechtěla jsem ho honit, když neuznal za vhodné se omluvit před stanovenou dobou. Takže další schůzka byla dohodnuta o týden později na stejném místě, akorát přede dveřmi restaurace (v zimě, pochopíte to?). Cestou jsem si koupila makový závin se švestkami, zobla jsem si, než přijde, ale měla jsem dost času jej celý sníst a ještě si oprášit drobky z kabátu. Dochvilnost nebyla jeho vlastnost. Přišel docela pěknej, bíbratej chlapík menšího vzrůstu (inzeroval 177 cm) a divil se, že jsem skoro větší než on, i když mám na profilu výšku 170 cm (co kolem té výšky nadělal, nebudu popisovat). Odpověděla jsem, "tím se nezabývej, nejdeme k oltáři, jdeme jenom na pivo, tak to neřeš". No, sotva jsme se usadili a objednali, já čaj, on pivo, spustil vodopád slov, u kterých mi chyběla souvislost s našim seznámením. Dovídala jsem se o jeho kamarádovi, který mu radí a který je blbec, o ženských ze seznamky, které se dojdou akorát zadarmo navečeřet a popít a nazdar, u kterých zaznamenal úspěch, ale neřekl proč to nepokračuje, je sám a někdy si s životem neví rady, ale jinak všechno zvládá (to jsem pochopila z celého toho drmolení). Když se chtěl napít, musel brát půllitr do obou rukou, tak se mu klepaly ruce. Na dotaz, jestli má parkinsona, nebo proč ten strašný třes, mi odpověděl, že to nikdy nezažil, že je nervozní ze mě, protože se mu strašně líbím. Abych taky něco řekla, musela jsem počkat, až se bude nadechovat, a skočit mu do řeči. Nejhorší bylo, že netrpělivě poslouchal, ale v ten nejnevhodnější moment dopověděl za mě. Zírala jsem na něj jako puk a snažila se mu vysvětlit, že tak to nebylo a bylo by vhodnější počkat, až dopovím, jinak se nikam nedostaneme (to mu nevadilo, ba naopak mu to dělalo radost, jak mě zaskočil). Nefungovalo to. Řekla jsem si, chlapec je vyděšenej, tak to zkousnu, a po vypití čaje jsem se odporoučela. Následovala palba mejlů, kdy se zase uvidíme a že půjdeme spolu na Silvestra, s náma Jarda, zatančíme si, lépe se poznáme a bude to fajn. Tušila jsem, že tohle není nejlepší nápad, ale slovo NE nebral a pořád plánoval a „čechral hnízdečko lásky“. Nakonec jsem holt musela použít větší kalibr a uzemnit ho.
Neměl moc zkušeností s počítačem, s některými věcmi si nevěděl rady tak jsme to po telefonu dávali dohromady, a tak jsem mu nabídla, že ho lecčemu přiučím, pokud bude mít opravdu zájem. Zájem měl, ale taky poněkud jiné představy - budu u něj, že, tak třeba by šlo "načechrat to hnízdečko..." Už při první lekci jsem ho opustila před domem a málem jsem ho profackovala. Tak posedlého a užvaněného chlapa jsem fakt ještě nepotkala, a neměla jsem v úmyslu o "idiotovi" psát, ale nějak idiotsky se projevil jiný seznamkový muž (o kterém jsem už tady psala), tak jsem to musela spáchat :-)
Trvá to dodnes, napíše, jestli bych nešla na pivo, je neodbytný (prosí a slibuje), tak holt jdu, tam mě s úsměvem na tváři dožere (a dělá mu to radost, jak říká) a zase je chvíli pokoj. Stav třesu se nemění, vodopád slov se mění podle politické situace ve světě, ale netrvá na tom, abych taky vyjádřila svůj názor. Naštěstí jsou tam docela pěkní číšníci, se kterými se dá rozumně flirtovat, zatímco „idiot“ žvaní a žvaní.
Tak mě napadá, že je tady ještě jeden člověk, kterému dělá moc dobře, když mě může vytočit určitými výrazy, které v určitých spojeních nesnáším (že by můj „idiot“ nebyl sám?) :-))))))
Ještě musím zdůraznit, že na všech schůzkách s inzerenty si platím útratu sama, nerada bych byla dlužnicí :-)
