… Co mohu psát o městě, kde všechno německé až na slovo Česká Lípa jest“ (Berta Muhlsteinová, spisovatelka žijící v mládí v České Lípě).
Narodila jsem se v České Lípě. Název evokuje idylické České městečko, pravý opak je však pravdou. Česká Lípa se nachází na severu Čech, v pásmu bývalého pohraničí, chcete-li, Sudet.
Moji rodiče a rodiče mých vrstevníků se sem nastěhovali v období po 2. světové válce z různých částí republiky. Spolu se zbylým původním obyvatelstvem vytvořili zvláštní komunitu lidí, která určovala nový ráz této krajiny a utvářela modely soužití pro další generace. Byla jsem například svědkem zvláštní komunikace babičky mého kamaráda Renečka, kdy se snažila slovy: „René, papala ten šnycl“ dosáhnout toho, aby Reneček řádně jedl. Že šnycl je řízek a třeba landaur terénní auto jsem věděla ještě dříve, než jsem začala navštěvovat z popudu mé maminky lekce němčiny.
Mé dětství se odehrávalo v partě dětí z jedné ulice. Přestože naši rodiče teprve budovali nové sousedské vztahy, my jsme okamžitě vytvořili pospolitou smečku, která prolézala dvorky jednotlivých domků a když byla vykázána slovy: „Běžte si hrát jinam," objevila u lesa kus louky se zvláštními otvory do země, ze kterých se vyklubaly zemljanky s poměrně zachovalými lůžky a stolky. To bylo něco! Později už jako dospělá matka dvou dětí jsem vyprávěla mamce, kam jsme se vždycky ztratily, a ona se dodatečně orosila. Když totiž byla louka připravována pro výstavbu průmyslového areálu, museli tam pyrotechnici zlikvidovat i nevybuchlou munici.
Idylku našeho patnáctitisícového maloměstečka narušil prudký rozvoj uranového průmyslu v nedaleké Stráži pod Ralskem. Začali se k nám stěhovat další lidé z celé republiky a nastala zběsilá výstavba panelových domů, aby bylo kam dělníky ubytovat. V důsledku toho vyrostla na okraji České Lípy dvě velká sídliště. Sídliště na okraji měst mají smysl, pokud jsou slohově jednolitá včetně občanské vybavenosti. Dosud jsem ale nepochopila smysl vysokého panelového domu uprostřed zástavby nízkých původních domků. I takové je moje město.
A do toho vstoupila okupace sovětskými vojsky v r. 1968 a v nedaleké Mimoni se v tzv. vojenském prostoru usídlila sovětská posádka. V našem městečku se občas objevovali důstojníci této armády v uniformách a jejich manželky v drahých kožichách a se zlatými zuby. To byl prý znak majetnosti, a tak si některé nechávaly potáhnout zlatem i úplně zdravé zuby. Nakupovali kdeco a kšeftovali s kdečím. Znám několik českolipských rodin, které se díky tomuto výměnnému obchodu dopracovaly k nemalému majetku.
Přišel rok 1989, nezvaní návštěvníci naši oblast opustili a jeden z prvních svobodně zvolených starostů - profesor dějepisu - se velmi výrazným způsobem zasadil o záchranu veškerých zbylých kulturních památek, hlavně však historické části města, která byla prý určena ke zbourání.
A jsme v současnosti. Sedím v předzahrádce příjemné hospůdky na náměstí, popíjím voňavou kávu a přemýšlím, kam bych vás v České Lípě pozvala a jak bych vám nejlépe popsala atmosféru a historii našeho čtyřicetitisícového města. Ano, tolik jsme se za ta léta rozrostli.
Mám to náměstíčko ráda. Připomíná mi dobu mého dětství, protože se za ta léta vůbec nezměnilo, naopak, díky citlivě provedeným opravám získalo na kráse.
Nejdříve bych vám ukázala dům, kde ve svém ateliéru tvořil akademický malíř Rudolf Novotný svá převážně grafická díla. Potom radnici, hotel Morriss, který je znám hlavně organizováním víkendových wellness pobytů. Nejmenší domek na náměsti skrývá malé tajemství. Žil zde pár let básník Konstantin Biebl. Tato skutečnost nebyla příliš známá, ve škole jsme se o tom neučili. Znám to proto, že v tomto domečku v patře přebývaly v dobách mých středoškolských studií mé kamarádky, sestry Jitka a Hanka. Dole v přízemí bydlela malá drobná stařenka, které říkaly teta Míša. Byla to sestra Konstantina Biebla a ráda o něm občas vyprávěla.
Jitka v onom domečku bydlí dodnes. V podokenních truhlících má jako každý rok červené muškáty a občas spolu zavzpomínáme na krásná studentská léta. Možná znáte jejího syna. Je jím mladý nadějný režisér - dokumentarista Martin Dušek.
Prošli bychom se ulicí U Synagogy, kde už žádná synagoga nestojí. Byla vypálena v roce 1938 německou armádou. Zajímavé je, že židovský hřbitov u městského parku zůstal neporušen. Obehnán vysokou kamennou zdí a opatřen železnou brankou uzamčenou na zámek pro jistotu obtočený kovovým řetězem. Když jsem se zajímala, jak se dostanou dovnitř pozůstalí, když chtějí uctít své předky, bylo mi řečeno, že žádní už nežijí. Hřbitov vzorně spravuje židovská obec z Litoměřic.
Došli bychom k pozůstatkům vodního hradu hradu Lipý ze třináctého století, který patřil k nejstarším vodním hradům v Evropě a byl nejstarší českolipskou kulturní památkou. Byl odstřelen v r. 1948 na pokyn ruského politruka, který v té době působil v České Lípě jako poradce. Probíhají zde kulturní akce, které mívají velmi zvláštní atmosféru.
Ukázala bych vám Berkův dům (dům pánů Berků z Dubé), který od 18. století věrně sloužil všem správním orgánům až do loňského roku, kdy během oprav střechy vyhořel. Naštěstí obvodové zdivo vydrželo, takže se možná dočkáme opravy.
Zavedla bych vás také na hřbitov a ukázala vám náhrobky, kde vedle Michlů, Krombholzů, Schmeykalů, Wedrichů, Fuchsů, odpočívají Schmiedovi i Šmídovi,Smejkalovi i Šmejkalovi, Kubálkovi, Hanušovi. Je to velmi rozmanitý vzorek rodáků, nemám pravdu?
Městskou dopravou bych vás svezla do okrajové části České Lípy zvanou Dubice a pozvala na výlet Českolipským Peklem. Cesta přírodní rezervací Peklo vede podél Robečského potoka mezi zajímavými pískovcovými útvary a skalami a končí na nádraží nedaleké obce Zahrádky. Tam nasedneme do vláčku a vrátíme se zpátky do České Lípy.
Podél rohové hospody, které jsme vždy říkali Bánhof, třebaže se jmenovala Restaurace u nádraží, půjdeme pomalu pěší zónou zpět nahoru na náměstí a zde svou pouť ukončíme v předzahrádce hotelu Moravanka. Objednáme si plzničku, po tak namáhavém výletu jsme si ji zasloužili.
Náměstím proudí lidé většinou ve věku našich dětí, ten do práce, ten na úřad, ten na jednání. Řadu z nich poznávám, jsou to děti mých vrstevníků. V pořadí třetí poválečná generace obyvatel. Spěchají, čas jsou peníze. Zástavbovou změť historických měšťanských domů, rodinných vilek, paneláků obohatily nízkými dřevotřískovými stavbami převážně v barvách velikonočních vajec, které umístili na okraj města. Satelitní městečka.
Mají zde své kořeny, Česká Lípa je jejich rodné město. A já doufám, že to tak už zůstane.
Závěrem vám velmi doporučuji na dokreslení mého povídání poněkud kontroverzní dokument o České Lípě z dílny Martina Duška s názvem „Mein kroj“. Podívat se na něj můžete zde.
P.S.: Zdroj historických fotografií: www.fotohistorie.cz
„Kde domov můj.“ To je název naší nové soutěže, prostřednictvím které se mohou čtenáři magazínu i60 dozvědět o místech dosud nepoznaných. Popište své město či obec, jejich největší zajímavosti, pozvěte je na místa, která máte ve svém okolí nejraději, doporučte jim zajímavosti ve vašem regionu, uveďte tipy na historické či kulturní památky, ale i tipy na dobrou restauraci, hospůdku, kavárnu…Více informací o soutěži najdete zde.
