Sladké nicnedělání neboli sladká zahálka? Takto v překladu do italštiny "Dolce par niente", jak říká moje kamarádka z dětství, která se usadila v Itálii kousek od Říma, neboť se provdala za Itala.
Její představa, jak budou, u vody sedící a vyhřívající si své kosti, trávit důchodcovský čas, se jí rozplynul. Neměla koníčky, neměla moc zálib, sice nás kamarádky z dětství občas zvala na návštěvu, ale její manžel se změnil v nerudného pána a ona v nudnou paní, a tak za ní většina známých přestala jezdit.
Přemýšlejíc o tomto, jsem si uvědomila, jak jsem stále v zajetí svých tužeb z mládí, které si sice někdy pomalu, ale postupně naplňuji. Pokud si člověk dá příčku svého chtění a nevzdává se, spousty jeho tužeb se vyplní. Slovo "nuda" neznám, nemám problémy s volným časem. A jsem stále moc ráda, že mohu pracovat.
Časně vstávat, pozdě chodit spát a prodloužit si den. To říkávala vždy moje maminka, pilná jako včelička. Ráda usedávám u psacího stolu, ráda řeším čas ve svém diáři a ráda se vracím k deníkům a poznámkám z cest a mých toulek po celém světě. Ráda píši své příběhy. Mnohdy jsem postřehla či poznala to, co nebylo nikde v prospektech ani na internetu. A nejraději sleduji sportovní utkání na živo i v TV. Nade vše mám ráda tenis a golf.
Vnímám svět zrakem, sluchem, ale všemi smysly. Pro svá vnoučata zpracovávám své vzpomínky z cest. Protože celý můj život doposud byl a je naplněn prací, nejen pro mé blízké, ale pomáhám, kde se dá, třeba bez otázky: co za to?
A tak použiji slova klasika: "Poněvadž nám není dopřáno dlouho žíti, zanechejme něco po sobě jako svědectví, že jsme žili".
