V Rumunsku, v kraji Prahova, se ve městě Sinaia nachází půvabný zámek Peleš. Zámek stojí uprostřed anglického parku a připomíná svou architektůrou zámky bavorské. Byl vystavěn v letech 1875-1883 jako letní sídlo rumunského krále Carola I, který pocházel z německého rodu Hohenzollern. Zřejmě se mu stýskalo po domově, a tak si ve své nové karpatské říši nechal vystavět tento krásný zámek u Sinaie jako upomínku na svoji vlast.
Naladilo mě vysílání České televize, kde o tomto zámku povídali. Tak jsme se s kamarádem domluvili, že se na něj zajedeme podívat.
Tak je tu páteční ráno a my dva máme sraz v Pardubicích na nádraží. V 8.41 na čtvrtý peron přijíždí EC vlak směr Slovensko a Maďarsko. První zastávkou pro nás je Budapešť.
Nejprve si měníme nějaké peníze a kupujeme místenky na noční vlak. Luboš potom vyráží za svými sběratelskými akcemi a já se jdu podívat do velkého, městského parku. Je obrovský, nádherný. Využívají ho k pohodě děti, běhají tu sportovci a jezdí maminky s kočárky. Od parku se vracím na nádraží, kde máme s Lubošem sraz půl hodiny před odjezdem, který je v 19.13 z 9. nástupiště. Místenky určují místo. Vůz 425, místa 115,116.
Vůz je velkoprostorový, takže žádná kupátka a ještě jsou to první místa za dveřmi. Máme k dispozici celou čtyřku, a tak se dá použít protější sedadlo pro nohy. Po odjezdu z Budapešti a po kontrole průvodčím usínáme. Jednak je tma za oknem a navíc v Maďarsku se fakt není na co koukat. Budí nás na hranicích kontrola. Nejprve přichází maďarská, po chvíli rumunská. Vše probíhá v pohodě, takže zase rychle spíme. Do Sinaii přijíždíme se zpožděním, ale mají tu jiný čas. O hodinu posun. Nádraží je v přestavbě, nic moc, ale hala je hezká.
Jdeme před nádraží a hledáme nějakou mapu města. Nic. Opodál stojí policejní hlídka, a tak se ptám na castle Peleš. Ukazuje doprava. A my vyrážíme do kopečka. Jak nám ukázal ten policajt, za obloukem do leva. Ale nemáme žádné rumunské peníze, hledáme směnárnu. Znamená to zajít do města. Ve směnárně se pro jistotu ptám na cestu na zámek. A podle rady vyrážíme směr kopec. Nejprve nacházíme klášter Sinaia. Jen nevíme, k jaké větvi křesťanů tohle patří. Já myslím, že k řeckokatolické. Kostel uvnitř je nádherný. Okolo jsou nějaké hroby. Sami mniši bydlí v budově naproti. Po prohlídce pokračujeme vzhůru lesem po bývalé přístupové cestě. Nejprve je tam parkoviště pro zámek. Dál je cesta děsná. No rumunská. Na konci téhle cesty je strašlivé tržiště stánkařů. Ale jsou to asi samí Rusové, prodávají tu všemožné. I zimní čepice. Vše v ruském stylu, včetně kožíšků. Za tržištěm se otvírá krajina. Vlastně velký park, uprostřed nějž je téměř zázrak.
Zámek Peleš v záři ranního sluníčka. Stojí na svahu parku. Stavba připomíná spíše stavby bavorské. Však to taky nechal postavit rumunský král, který byl z Německa. Hned zkraje je brána, je otevřená a nikde žádná pokladna. Je asi po sezoně a přesto je tu hodně lidí. Cesta stoupá obloukem k zámku. Ale nejprve nám do oka padá hospodářská část. To je samo o sobě jako zámek. Dnes v některé části je restaurace s ubytováním, jinde pošta a nebo muzeum. Krásné.
A tak po natěšení pokračujeme po cestě k zámku. Je vidět, že to asi stále patří k vládním budovám, neboť stále jsou tu takové kadibudky a někde i hlídka. Někam se dokonce stále nesmí. Nevadí, jdeme konečně k hlavní zámecké budově. I když jsem si myslel, že to žádné nádvoří nemá, přesto maličké je tady. Má dvě brány téměř vedle sebe, ale dovnitř se smí jen jednou, ve druhé je páska. Před zámkem jsou přenádherné terasy. Sama stavba zámku je uchvatná. Je problém fotit, je tu mnoho lidí a najít chvilku, kdy se nikdo nemotá před aparátem, nená jednoduché.
Ze zámku se vracíme zpět do města. Dole je hezký městský park. Já se jdu tam nahřát na sluníčku, Luboš přidává svůj batoh a vyráží ještě za úlovky žvýkaček. Po dohodě se vrací a jdeme se podívat na vlak. Koukáme na spoj směr Bukurešť. Já ho měl sice najitý už z domova, jenže ouha, zapoměli jsme na změnu času a vlak houk a fouk. Pak nasedáme do dalšího osobáku a jedeme do Bukurešti. V Rumunsku je hezky, na rozdíl od Maďarska, a tak je na co se dívat. Po páté hodině jsme v hlavním městě Bukurešti. Nádraží a okolí se tady moc a moc změnilo, vyčistilo, uklidilo, zcivilizovalo.
Z Bukurešti je vlak docela plný, nevím jak se vyspíme. Je to sice kupátkový vůz, ale moc nám to není platné. Jede hodně lidí. Ono to nějak dopadne. Za Ploesti hodně lidí odešlo, a tak se vedle jedno kupé uvolnilo a my se tam stěhujeme. Sklápíme opěradla a uleháme. Sedadla jsou však tvrdá. Pořád lepší než sedět celou noc. Průvodčí moc neotravuje, takže ráno se budíme před Aradem.
Máme tu několik hodin na vlak domů, razíme tedy do města. Některé budovy jsou docela hezké. Luboš je zvědavý, jestli už dokončili stavbu kostela. Stavějí ho již mnoho let. Při cestě zpět se teda jdeme do něho podívat, je otevřený. Z venku je dokončený, uvnitř jen betonové zdi. Prostě kostel odlévaný z betonu. Co dál? Tak ještě několik obchůdků a jdeme zase na nádraží. V tamní restauraci si dáváme opět kafe. Já blbec si řekl o nějaké normální a v kelímku bylo téměř nic. No hrozné. Luboš se usmívá. On má kapučíno a má ho plný hrnek.
Ale blíží se čas odjezdu směr Maďarsko. Je tu vláček a my se vracíme k domovu. Ještě je to daleko. Zase je tu to nepůvabné Maďarsko. Za okny je jen kukuřice a pustiny. Tak zavíráme oči a otvíráme je až těsně před Budapeští. Tady proběhl poměrně rychlý přestup na EC vlak do Čech. Přes Bratislavu, Brno do Pardubic.
Je podvečer a my jsme zase doma. Počasí se vydařilo, výlet byl krátký, ale splnil můj sen.