Píše se rok 2015 a my vyrážíme za Pyšnou princeznou do Jetřichovic. Ano, tam se v lese natáčely některé scény ze známé pohádky. Je středeční ráno, je 6 hodin a my vyrážíme. Přes Podůlšany, Plačice až ke kruháči u bývalého ČKD. Tady měníme směr a jedeme na Jičín.
Cesta je bez problémů. Obchvat Jičína a za ním do kopečka. Za kopečkem je městečko Sobotka. Tady máme jet přes náměstí směrem Kost. Ale v Sobotce se nám nějakým záhadným způsobem podařilo projet jen okrajem a rázem jsme za městem. Trošku do kopečka a u hřbitova parkujeme. Je to naše první zastávka. Ne hřbitov, ale za hřbitovem vykukuje věž zámku, o němž se zpívá v jedné české písničce.
Podél hřbitovní zdi jdeme k lesu, tady lesní cestou do kopečka k zámku. Jelikož je ještě málo hodin a zámek je zamčený, děláme si procházku okolo zámku. Když se od zámku vracíme, potkáváme paní pokladní, ale ani ona nemá klíče. Trošku si s ní povídáme, a potom pokračujeme k autíčku. Naší další zastávkou je osada Vesec. To je živý skanzen. Vesnička obydlená. Několik je místních, ostatní jsou chalupáři.
Zastavujeme na návsi pod lipou u hasičárny. Jdeme s foťáčkem okolo návsi. Chaloupky jsou půvabné. Z Vesce jedeme ke hradu Kost. Ten, ač je na kopečku, při příjezdu se ztrácí za stromy. Dole pod hradem je restaurace. Nejprve zaparkováváme u hotelu, ale potom objíždíme hrad. Tam za hradem je parkoviště jako hrom. Sice placené, ale paní pokladní potkáváme, až když jdeme k hradní bráně. Říká s úsměvem, že jelikož jsme tady byli dřív než ona, tak to máme zadarmo. Vstupujeme na nejnižší hradní nádvoří. Je tu velká kupa dětí. Však taky u hradu stojí nejméně čtyři autobusy. Dole, u druhé brány, je zámecká restaurace. Hned z kraje tam stojí velké dřevěné sochy Rumcajsovy rodiny. Rumcajs, Manka a Cipísek. Zvou asi k posezení. Přijímáme a jdeme si sednout na kafčo.
Restaurace je zatím prázdná, takže jsme rychle obslouženi. Po Kostí je průjezd Kněžmostem. V Bosni padá můj zrak na nápis na opraveném domku: Školou k životu a vedle Hospůdka ve škole. Otáčíme, abych si to řádně přečetl. Aha. Je to bývalá místní škola, v které je knihovna a v druhé půlce je místní hospůdka. Na konci Bosně odbočujeme vpravo. Před námi je Valečov. Zřícenina hradu v Českém ráji. Odbočení je jen asi kilometr. Pod hradem je parkoviště, na kterém toho moc nestojí. Jen asi dvě auta. No, ještě je brzy. Ale je tam kiosek na občerstvení. Necháváme modráska odpočinout, bereme hůlky a jdeme se podívat na hrad. Těsně pod hradem je pěkných pár schodů. Nahoře, u vchodu je pokladna. Platíme a dostáváme papírového průvodce, jinak je hrad volně přístupný.
Hrad je na pískovcové skále, a tak jdeme šlapat hradní schody a úzké uličky. Část místností a samozřejmě schodů je vytesána ve skále, na které hrad stojí. Po vylezení nahoru, po námaze, se otvírá hezký pohled. Vracíme se zpátky, vracíme průvodce. Ještě malá procházka přírodou okolo. I ve skalách mimo hrad jsou vysekány skalní byty. No, bydlet bych v nich nechtěl. Po návratu k autíčku máme chuť na řízek, ale nemáme chleba. V kiosku však mají. Takže svačinka a jedeme dál k Mnichovu Hradišti. To však objíždíme po obchvatu. Po průjezdu Mimoní přijíždíme do Zákup. Tady máme naplánovaný medvědinec v zámeckém příkopě. Ale v příkopě je jen jeden medvěd. A moc se nechce nechat fotit. Přesto se podařilo, a tak pokračujeme do Sloupu. Tady za rybníkem je další bývalý hrad. Na osamělé pískovcové skále jsou zachované zbytky hradu.
Pokladna hradu je až po překonání prvních schodů. Nahoře je bývalá poustevna a i poustevník, co hledí do kraje. Ve sloupu je ještě i zámek. Ač je v něm dnes domov důchodců, jedem se na něj podívat. Je hezky opravený, za zámkem je ještě park. No, mají to tu důchodci hezké. Na návsi před zámkem je ještě kostelík a fara. Krásné stromy ještě podporují to krásné, co tu je. Ze Sloupu pokračujeme přes Nový Bor okolo bývalého Crystalexu do Jiřetína. Po příjezdu se dáváme vlevo. Jedeme ještě na jeden hrad. Teda na zříceninu. Jmenuje se Tolštejn. Vede k němu klikatá cesta a nahoře je hospůdka. Vyjíždíme až nahoru, do hradu. Autíčko necháváme pod hospůdkou a jdeme navštívit hospůdku i hrad. V hospůdce se dobře sedí při pivku. A samozřejmě při limonádě. Potom přichází nějaký pán, a že prý potřebuje uvolnit místo, co stojí modrásek. Prý mu přijede Tatra s pískem. Opouštíme hrad a míříme už k poslednímu místu, k ubytování do Jetřichovic. Nejprve ale ještě průjezd Chřibskou. Na konci Jetřichovic odbočení vlevo a stojíme u Starého mlýna. Přichází mladá paní a říká, že si můžem sjet dolů, těsně k mlýnu. Řídíme se její radou. Čeká na nás a ubytovává nás v prvním patře mlýna, teda samozřejmě bývalého. Dostáváme pokoj, no teda spíš apartmán. Pod oknem nám bublá Kamenice s malým vodopádem, který hlídají dva vodníci. Takže přichází hygiena a odpočinek. Potom dolů, do restaurace se najíst. Otevřeno mají ale jen pro ubytované. Ráno na snídani a večer na večeři. Zatím moc hostů tu není, ale je všední den. Na víkend se to jistě zlepší. My jdeme nahoru vytvořit polohu na ležato.
Den druhý, den pyšné princezny.
Ranní sluníčko vytahuje dva ospalce z pelíšků. Přidává se kohout, který krásně volá budíček. Jelikož snídaně je až po 8 hodině, tak nás ranní předsnídaňová procházka vede po žluté značce podél říčky Kamenice, která ale je pod naším mlýnem jen potůčkem. Přesto na tom potůčku byly nejméně dva mlýny. Ten náš, kde jsme ubytováni, a druhý, na který se jdeme po ránu podívat. Je to Dolský mlýn, který je populární z filmové pohádky Pyšná princezna. Cesta voňavým lesem je doprovázena zpěvem ptáčků, a tak cesta s našimi hůlkami pohodlně utíká. Dolský mlýn je vzdálen jen 2 km. Ještě zastavujeme u Hubertovy studánky a už je tu turistické rozcestí. Po modré se však nesmí, je uzavřena, a tak pokračujeme po žluté přes most nad Kamenicí. Až do teďka se šlo po pohodlné lesní cestě, ale teď už po horší a do kopce. Asi po 500 metrech se cesta svažuje až ke mlýnu.
Otvírá se nám krásné panorama. Jak v pohádce se zjevuje Dolský mlýn, který je bohužel zříceninou. Musel to bývat bohatý mlýn. Ale zříceninou už byl i ve filmu, přesto tehdy i dnes má svůj půvab díky krásnému okolí. Dnes zůstaly jen kamenné obvodové zdi a zbytky původních přilehlých staveb. Po střeše není ani památky. A tak prohlížíme, prolézáme a fotíme. Je smutné, že tato krásná historická památka je v tomhle stavu i přes velkou snahu dobrovolníků o opravu. Je vidět, že smutný stav památky všechny klidné nenechává a snaží se pomoci k znovuzrození. Po půlhodině se obracíme podél bublajícího potůčku zpět k ubytování a hlavně na snídani. Žádný spěch, jen pohodička. Snídaně je připravena. Na stole je připravená vaječná omeleta, rohlík s máslem a džemem. A k tomu kafíčko. I když je na výběr i čaj. Po snídani vyrážíme do Vysoké Lípy. Na parkovišti u Loupežáka necháváme modráska. Dál už po červené a s hůlkami šlapeme po České silnici lesem do mírného kopečka.
Cesta je dost mizerná. Našim cílem je chaloupka z Pyšné princezny. Červená značka mizí vpravo, ale my jdeme ještě dál asi 500 metrů po neznačené cestě. Za zatáčkou je vlevo rybníček, na jehož břehu měli kdysi filmaři svůj štáb a princezna svou šatnu. Ještě kousíček a vpravo, pod skalou, se objevuje poslední pozůstatek uhlířovy chaloupky. Je to sice už jen čelní stěna s dveřmi, ale je tady. A tak se myšlenkami vracím zpátky o 65 let, kdy jsem se zúčastnil coby uhlířovo dítě natáčení. Zase jsem stál mezi dveřmi, zase jsem se procházel místy známými, kde obědvali jsme suché brambory, prohrábl jsem si zbytky popela z uhlířova milíře. Ještě kousek sádry, kterou kdysi filmaři použili na úpravy, a otáčíme směr cesty. Cesta je najednou nějak kratší, rychlejší. Půl kilometru před Loupežákem je značená odbočka k Šauštejnu, což jsme jako děti znali jako loupežnický hrad. Cesta lesem docela dost stoupá, je to trošku víc do kopce. Ale naše hůlky pomáhají překonat cestu přes schody a kořeny. Dva důchodci však šlapou statečně dál. Ale vstup do hradu je žebřík vedle žebříku. Je to makačka. Tady hůlky spíš překážejí.
Po vystoupání na vrchol je hezký rozhled na Česko-saské Švýcarsko. Po zpětném sešplhání si cestu zkracujeme vyšlapanou stezkou. Je daleko pohodlnější a kratší. Na rozcestí se dáváme vpravo a po chvíli jsme u Loupežáka. Tentokrát si venku na zahrádce dopřáváme menší tekuté občerstvení. A to pivko i nealkoholické. Po návratu k modráskovi ještě taháme řízečky z krabice. Ani chleba k tomu není nutný. Po svačince ještě vyrážíme do osady Mezná. Tady měly být zachované chaloupky, ale jsme zklamaní, a tak otáčíme do Jetřichovic, ty však jen projíždíme. Zajíždíme do Doubice ke Staré hospodě. Ta je známá svými sochami ze dřeva. Moje představa o několika sochách se ztrácí v obrovské kupě všech možných dřevěných výtvorů. Je to tu hlavně pro dětičky, je to strašně kýčovité, přeplácané. A tak si na zahrádce dáváme kafčo a vracíme se k ubytování ke Starému mlýnu. Na chvíli jdeme na pokoj si odpočinout. Po odpočinku ještě se jedeme podívat k bývalé ozdravovně, kde jsem jako dítě byl a odkud naši dětskou partu do filmování vybrali. Bohužel fotit se dá jen přes plot, neboť zahrada je uzavřena, ač je tam mrtvo. Nějaká fotka přes plot vyšla, a tak otáčíme. Ještě několik fotek půvabných chaloupek přilepených ke skále. Vracíme se do Mlýna na večeři. Je 6 hodin podvečer, a tak si jdeme ještě na chvíli sednout dolů do restaurace na jídlo. K večeři jsou výpečky a pivo. Večer končí na pokoji na gauči.
Den třetí, odpočinkový
A je tu pátek, den druhý v Jetřichovicích. Tentokrát vstáváme tak akorát na snídani, což je o půl deváté. K snídani je obvyklé, káva, rohlík, chleba a šunka. A jako vždy zákusek. Sluníčko už vystrčilo svoje růžky a začíná připalovat. Po snídani sedáme do už rozpáleného modráska a vyrážíme směr Hřensko. Je to pouhých 23 km. Přes Mezní louku sjíždíme dolů k toku Labe. Hřensko je nejníže položené místo v naší republice, jak nás učili ve škole. Při příjezdu do Hřenska nejprve hledáme místo na zaparkování. Je to problém, jsou tu mraky aut, jsou tu samé hotely a u nich auta. Místo nacházíme až na labském nábřeží.
Pěšky se vracíme do města. Ale je to hrůza, je to šok. Všude samé vietnamské stánky s hloupostmi, s haraburdím. Procházíme se okolo Kamenice, která tady vtéká do Labe. Byla by to jinak hezká procházka, ale ta civilizace tu řádí jako blázen. Tam, kde skončily stánky, začaly hotely a penziony. Žádná idylka. Je to obrovské zklamání, je děsné, kam to může dojít. Vracíme se raději k modráskovi. Ještě pohled na přívoz přes Labe. Z Čech do Německa a zpět. Nasedáme a přes Hřensko se vracíme k Loupežákovi, k prima hospůdce. Tady to známe, je tu příjemně včetně milé servírky. Nakonec, byli jsme tu už včera a spokojeni. Sedáme do chládku zahrádky, a tak si dáváme něco pro chuť. Smažené houby a já knedlík s masem. K tomu černého Kozla a střik z černého rybízu. Vedle se usazuje parta kolařů, a tak je hned veselo.
Po gáblíku jedeme okolo hotelu U Lípy do Jetřichovic. Hned na kraji zahýbáme k našemu Starému mlýnu. Jelikož se spojila únava s vedrem, následuje poloha ležmo. Po probuzení si dáváme s foťáčkem v ruce procházku okolo našeho mlýna. Naproti je ještě jeden dům, který patří našemu mlýnu. I tam je ubytování. Půvabný dům. Vedle domu je rybníček, z něhož býval asi kdysi napájen přívod do mlýna. Paní domácí tady má moc hezkou zahrádku, plnou kytiček. A jelikož se přiblížil čas večeře, jdeme na terásku na kafíčko a omelety. Byly fajn, chutnaly. A je tu večer, bez vedra, jen tak na posezení. Sice je tu na pokoji televize, ale nějak tu nemají signál, což mně vůbec nevadí.
Den čtvrtý, návrat
Je sobota, den našeho výletu, poslední. Budíček je tradiční, v 7 hodin. Po ranní hygieně začínáme balit a nakládáme do autíčka. Mezi tím je již hotová snídaně, a tak jdeme přes terasu do jídelny. Jsme první, snídaně se teprve roznáší. A tak rohlíčky, másličko a marmeládu nebo šunčičku. Pro jistotu ode všeho trošku. A kafíčko na zapití. Po jídle se loučíme s domácími a nasedáme do modráska. Je čtvrt na 9 a my startujeme. Projíždíme Jetřichovicemi a zahýbáme na Českou Kamenici. Tady po trošce kličkování se jdeme podívat na místní poutní kostel, no spíš klášter. Půvabný kostel, hezký park. Jen do kláštera jsou vrata zamčená řetězem. Takže fotka nádvoří i chodby jen skrz mříž.
Z Kamenice pokračujeme do Kamenického Šenova. Po průjezdu městem je na konci velké parkoviště se závorami. Ty zvedáme tlačítkem a parkujeme. Na kopečku nad parkovištěm je osamělá známá skála z Pyšné princezny, říkají jí Panská skála nebo varhany. Je to zvláštní skála hlavně tím, že v kraji pískovcových skal je tahle čedičová, je černá. Je tu docela dost lidí, hlavně rodiče s dětmi. Odvážně lezou po skále. My ale jen skálu obcházíme a ještě se zastavujeme u maličkého jezírka pod skalou. Necháme se vyfotit na památku a jdeme k modráskovi.
Další cesta míří k Doksům. Před Doksy ale zahýbáme do vesničky Jestřebí, nad níž se tyčí zbytek hradu Jestřebí. Autíčko necháváme u hřbitova, my se vydáváme po strmé cestě k hradu. Je to opět jeden ze skalních hradů. Mnoho z něho nezůstalo a je volně přístupný. Jenže na horní plošinu vede 120 schodů. Uf, Uf. Poctivě a statečně si je vyšlápnem vzhůru. Odměnou je z horní plošiny nádherný výhled. A opět ty schody. Stezka z hradu je plná jemňoučkého písku, který se cpe do bot všemi směry. Po návratu k autíčku nejprve vyklepáváme boty a teprve potom pokračujeme do Doksů. Hned na kraji zahýbáme vlevo a sjíždíme dolů do městečka.
Chceme se podívat do muzea Čtyřlístku. Jenže ouha, mají zavřeno a na otevření bychom museli čekat přes půldruhé hodiny. Měníme plán a zajíždíme kousek dál k jedné hospůdce na oběd. Po obědové pauze se vracíme na státovku. Zahýbáme vlevo, směr Bělá pod Bezdězem. Ale na jedné křižovatce je cedule Houska. Je to hrad, na kterém jsem ještě nebyl, a tak zahýbáme. Ve vesničce Žďár v zatáčce je nádherná brána do statku a na návsi kaplička. Autíčko vedle kapličky a foťák do ruky. Obrázek nejen brány, ale i některých jiných hezkých chalup. Pokračujeme dál přes vesničku Kruh do Housky. Při našich možnostech jedeme až k hradní bráně. Houska je pověstná svým vstupem do pekla. My však za branou zahýbáme do místního dřevěného pekla. Je to v podstatě pekelný betlém. Figurky jsou pohyblivé a nádherně pohádkové. Vstupné je symbolické, potěšení nesymbolické. Po pokoukání se vracíme k modráskovi. Start a jedeme dál. Vracíme se do Žďáru, tady vpravo a míříme do Bělé pod Bezdězem. Nejprve podjíždíme vysoký silniční most, a přijíždíme k nádraží Bělá p. B. Ještě kus do města. Nádraží je poměrně daleko od města. V Bělé se chceme kouknout na místní zámek. Je na kraji města.
Přijíždíme k zámku a parkujeme u zámecké brány. Procházíme bránou a vítá nás příjemný mladík. Nabízí prohlídku zámku, který je v opravě. Ale i tak je hezký. Nejprve přes nádvoří k místní kapli. Roman, jak se mladík představil, nám kapli otvírá a podává odborný výklad. Potom ještě do patra na arkády. A jako zajímavost ukazuje místní zámecký záchod. Ten, který kdysi používalo panstvo. Pro návštěvníky je jiný, ale taky luxus. Roman ještě ukazuje některé místnosti. Potom už Romana volají do informací, přišli další návštěvníci. Děkujeme a odcházíme. Z Bělé míříme k Boleslavi. Ale nějak jsem špatně navigoval, a tak se kus musíme vracet a zahýbáme na Dolní Bousov. A přes Domousnice do Mcel. Tam je zámek, který bych chtěl vidět. Ale v Mcelech jsme nějak přehlédli značku k zámku, a tak se z návsi vracíme k zámku. Přijíždíme k zámku, ale ten je změněn v hotel. Vrata jsou zamčená, uvnitř je svatba. Nejde fotit, ani přes plot. Bohužel. A tak odjíždíme a jedeme do Křince. Tam taky má být zámek, ale bez nějakých prohlídkových okruhů, takže si nedělám moc nadějí.
Při příjezdu do Křince objíždíme zámecký park. U jednoho vchodu je napsáno-zámek otevřen. Tak parkujem a jdeme se podívat parkem k zámku. Je sice už pozdě, ale u zámku je cedule, že je tu kavárna. Tak jdeme aspoň na to kafe. Jsme tu sami, jen obsluha. Potom ale přichází starší dáma a dáváme se do hovoru. Něco o zámku, o historii i o současnosti. Zámek je dnes soukromý, teda oficiálně obce, ale má ho na starost nějaká společnost, která zámek opravuje. Paní je příjemná, milá. Loučíme se s ní a jdeme podle hřiště, kde probíhá Dětský den. Startujeme a přes Dymokury jedeme do Městce Králové na Clumec. V Lovčicích nás Bohouš posílá z neznámých důvodů na Převýšov. No, mně se to nelíbí, a tak se stáčíme k Chlumci na starou cestu. Projíždíme Chlumec. Jeho zámek máme jen na pohled z auta. Za Chlumcem ještě stojí sedlák, teda pomník. Jen mu zamáváme a jedeme směr Hradec Králové. V Ordovicích je proslavená hospoda-Selská jizba. Zastavujeme, abychom si odpočinuli a posilnili se. Ve dvoře je udírna, my si dáváme z udírny klobásku a pivko. Z Obědovic už jen kousek po hlavní, potom odbočením na Syrovátku, Osice a přes Staré Ždánice do Čeperky. Hezký výlet skončil. My jsme utahaní a nejen z vedra. Bylo fajn.
