Dovča v Tunisu
Všechny fotografie poskytla Helena Vambleki Červenková

Dovča v Tunisu

25. 8. 2023

Pro letošní dovolenou jsme s kamarádkou vybraly Tunis. Při hledání zájezdu last minute jsme zvolily několik důležitých kritérií. Odlet z Mošnova, vzdálenost od letiště do 20 km, vzdálenost k moři do 100 m a bezbariérovost.

Tříhodinové klikání se vyplatilo, našly jsme čtrnáctidenní pobyt all inclusive v Sousse za 15 táců/osobu. No, nekup to! Tak jsme si ho s Emilkou koupily.

Na přípravu k odletu jsme měly jen pět dnů, ale stačily jsme vyřídit cestovní pojištění, výměnu peněz i sbalení kufrů. V den D a hodinu H jsme se s mým invalidním chodítkem dostavily na letiště k okénku Informace, kde už o nás z poslaného e-mailu věděli. Invalidé mají přece jen výhodu, tak jsme byly všude přednostně odbaveny. 

Na letišti Monastir bylo o invalidku taky dobře postaráno, okamžitě mě letištní asistent posadil na invalidní vozíček a všude se mnou jezdil. Pak ještě půlhodina, kdy autobus na několika zastávkách vysypal ostatní spolucestující, a konečně jsme jako poslední jen my dvě vystoupily u našeho hotelu Jinene.  

img-20230820-185251-616.jpg

Dostaly jsme pokoj ve druhém patře. Poslíček popadl kufry, vyjeli jsme do druhého patra... a výtah se neotevřel. Ještě několikrát nás povozil nahoru dolů a ve třetím patře doporučil, abychom do druhého patra sešly po schodech. Rezolutně jsem odmítla a poslíček s malou mincí do kapsy šel vyjednávat na recepci. Po několika minutách jsme byly vyvezeny do čtvrtého patra, kde dveře výtahu fungovaly, a už jsme se mohly ubytovat. Pustit klimatizaci, pokochat se pohledem na osvětlené město, najít v kufru noční košili a zapadnout do postele "na smraďocha", protože ani jedna jsme už neměly sílu zdolávat lezení do vany. Emilka okamžitě usnula a já se svou nespavostí jsem občas zdřímla na hodinku, abych pak na střídačku zas hodinu pozorovala noční ruch. 

Ráno vejdeme do veliké jídelny. Dostaly jsme místo u stolu a jsme v rajónu šikovného mladíčka. Čeká nás první africká snídaně. Podává se od šesti do deseti. V ničem se od evropské neliší. K výběru jsou sýry, salámy, vařená vajíčka, pečivo, čaj, káva, džusy, jogurt... Určitý rozdíl pozorujeme až po snídani. Snad poznáte, který stůl jsme opouštěly my. 

img-20230812-070321-637.jpg  img-20230812-070453-739.jpg

Důvod podávání snídaně od šesti ráno jsme pochopily až poté, co jsme se po jídle sbalily k moři a v devět zjistily, že všechna lehátka a slunečníky jsou beznadějně obsazené.

img-20230809-122005-386.jpg

Už víme, že zítra si musíme přivstat. Dopoledne jsme strávily střídavě v moři a na křeslech v plážovém baru, kde jsme navzájem překřikovaly reprodukovanou hudbu, která rvala uši. Po úplném ohluchnutí jsme se vrátily k hotelu. Ani u bazénu nebylo žádné volné lehátko. Zde drásaly náš sluch nejen opět řvoucí decibely, ale i vřískot dětí sjíždějících tobogán. A další zjištění, že hotel obýváme většinou s domorodci, kdy zahalené ženy se v bazénu koupou navlečené ve svých hábitech. 

img-20230814-100128-168-2.jpg

Půjdeme raději na oběd. U výtahu nám jeden Tunisan ukázal svou nadřazenost tím, že když se výtah otevřel, on nás předběhl a narval se do kabinky a nás s chodítkem nechal čekat. Naštěstí jsme na dovolené a máme čas. V jídelně velice rušno, některé děti pobíhající mezi stoly, jiné děti řvoucí u stolů. Číšník nabízí nápoje, které nám přinese ke stolu. Obdarováváme ho vždy jedním "tunisáčkem" a chlapec se kolem nás motá a se vším pomáhá. Nemusíme se cpát do fronty na ovoce, domáhat se ubrousků a příborů, vše už je vzorně připravené. Navíc nás pouští bočním vchodem, ať to mám s chodítkem co nejblíž a po rovince. Netuším, jakou má pracovní dobu, protože nás obsluhuje denně celé dva týdny. Vybíráme z nabízených jídel. Na talíř si nabíráme rozumně od každého něco, chtěly bychom ochutnat všechno. Sice zapomeňte na řízky, smažák a svíčkovou s knedlíky, ale je opravdu z čeho vybírat od kuřecího, ryb, různě upravené zeleniny. Příloha je kuskus, vařený nebo pečený brambor, špagety nebo pečivo. Spousta syrové zeleniny a zeleninových salátů. Denně je jeden druh ovoce, převládá hroznové víno, ale střídá se s broskvemi, jablky, melouny. Vždy je výběr z několika druhů minizákusků, takových jednohubek asi 2x3cm. 

img-20230812-190502-845.jpg

img-20230812-130500-14cs.jpg

img-20230824-wa0026.jpg

Na rozdíl od naší skromnosti je tu do oka bijící plýtvání jídlem, kdy právě arabské rodiny nosí ke stolům kvanta vrchovatých talířů a po obědě nechávají na stolech, židlích i podlaze neskutečný nepořádek a číšníci jsou z nich zoufalí, ale nezmůžou nic, host je host.

img-20230813-130539-447.jpg 

U každého jídla se situace opakuje, párkrát jsem si opět stůl fotila, ale už si to nechci připomínat. Zažila jsem v životě dost bídy a pohled na nehorázné plýtvání mě bolí u srdíčka. Pojďme se po večeři raději pokochat nočním městem. Delegát nás informoval, že všude vás zaveze taxi. U silnice stačí mávnout rukou a jestli vás nevezme obsazený první a druhý, tak třetí už bude určitě volný. Vozíček zůstane v pokoji a kulhám jen s berličkou. U recepce si objednáme taxi a čekáme...a čekáme...a čekáme. Po hodině konečně přijíždí objednaný vůz a my chceme odvézt na zmrzlinu. Taxík zastaví v centru města a zaplatíme v přepočtu stejně jak v Bohumíně pouhých sedmdesát Kč. Na nejlepší zmrzku ve městě Parad Ais stojí dlouhatánská fronta končící až u silnice.

img-20230824-wa0032.jpg

Zneužívám svou invaliditu a vecpeme se s berličkou dovnitř bez čekání. Pokouším se vždy domluvit svými třiceti anglickými slovíčky, ale v cukrárně jsem v koncích. Prodereme se davem a jedna z prodavaček u pultu se spoustou zmrzlinových druhů ukáže k pokladně, kde se nejdřív zaplatí. Emilka se protlačí k pokladně a ukáže dvěma prsty, že chce dvě zmrzliny. Paní pokladní se něco ptá, ale Emilka nerozumí. Podá desítku, zeptá se, jestli to stačí, jestli je to O.K., paní pokladní se usměje a podá jí účtenku s číslem a žádný výdavek. Po prodrání ke mně se jí ptám kolik platila a ona řekne, že deset dinárů a ukáže účtenku, na které je 2x3, suma celkem šest. Proto byla pokladní potěšena, že jí Emilka svým O.K. nechala čtyři dináry dýško. Pozorujeme už obsloužené, jak jim z obrovských kopečků stéká poleva na šaty a trička. Domlouváme se, jakou si dáme, Emilka chce ovocnou, tak vylovím v hlavě jahody-stawberry. Pak vybíráme čím si pochoutku necháme polít a posypat. Už svítí naše číslo. Emilka se opět prodírá davem a ujímá se jí jeden z prodavačů a ukazuje, zda chce kelímek nebo kornout. Vybírá raději kelímek a vysloví naši volbu čoko a stawberry. Prodavač jí naloží oba vybrané kopečky do kelímku, ale správná frontová bojovnice stále ukazuje dvojku prsty a obsluhující přidá ještě jeden kelímek a ukazuje že poleva a sypání žádné. Aspoň se s tou mlskou každá vyfotíme u svítící tabule. 

img-20230815-wa0002.jpg

To jsme toho za sedmdesát korun moc nedostaly a ještě si musíme zmrzliny rozdělit. Po slízání dobrůtky kulhám rušnou hlavní třídou. Už je deset a je tu stále živo. Rodiny i s malinkými dětmi korzují nebo posedávají na lavičkách či zahrádkách restaurací a barů. Večerní město mi foťák nechce brát, vzdávám to a jedeme zpátky. Po silnici vzdálené asi 100m od hotelu jezdí auta, taxíky, motorkáři s rachotem prohání svá žihadla, občas projede turistický vláček, kde cestující bubnují, hulákají a tleskají. Rušno je do dvou, ale ani potom není úplně ticho. Nedovedu si představit, že by náš hotel stál přímo u té rušné komunikace.

img-20230824-wa0029.jpg

Z klimatizace začínáme obě pokašlávat. Ale jestli ji vypneme, tak se udusíme. Já opět v noci spím a nespím a spím a nespím. Ve čtyři ráno z nedaleké mešity je svoláváno k motlitbám. Jinak je ráno v hotelu ticho. Pozoruji z balkonu prostranství před vchodem. Občas zastaví autobus a přiváží nové nebo odváží už odrekreované k letišti. Zahradník zalévá keře, uklízečka umývá schodiště.

img-20230812-083201-362.jpg

Tichoučko je i u bazénu. Noční třicítky vystřídají denní čtyřicítky. Obsazuji ručníkem dvě lehátka a vracím se do jídelny na snídani. Místní strava se projevuje v našem zažívání, na každou ale působí jinak. Já musím polykat Endiaron, Emilka naopak chodí s nadmutým bříškem a skučí, že se nemůže vyprázdnit.  

img-20230824-wa0025.jpg

Dopoledne trávíme u hotelu. Příjemná je zahrada končící nízkou zástavbou, kde jsou bar, pizzerie a obchod, kde Emilka jako první kupuje data do chytrouše. Já bez internetu klidně dva týdny vydržím.

img-20230824-wa0054.jpg

U bazénu se animátoři snaží zabavit děti i dospělé. V jedenáct se hrají šipky, v půl dvanácté je cvičení v bazénu zakončené na břehu  místním tanečkem. Emilka si zaplatí výlet do ZOO a vrátí se nadšená, protože se tam mohla za pár Euro vyfotit s cvičeným lachtanem, který ji objímal, pusinkoval a jemně kousal do poprsí. Druhé focení si zase zaplatila se surikatou. 

img-20230814-121427-965.jpg

Každý večer je program na nádvoří. Ve dne tiché místo k rozjímání u kafíčka, se večer promění v prostor, kde z programu skoro nic nemáte, protože mezi vámi pobíhají řvoucí děti.

img-20230812-215441-667.jpg

Kašleme čím dál víc. Emilce k tomu stoupá teplota a začalo ji bolet v krku. Když se další den její stav ještě zhorší, volá delegátovi, že potřebuje doktora. Doktor mluvící francouzsky přijde až na pokoj a s Emilkou se dorozumívá přes mobilní překladač. Diagnostikuje angínu a předepisuje třídenní antibiotika, několik dalších léků a slibuje, že za tři dny bude pacientka O.K. Za návštěvu vystaví fakturu na padesátku Euro, čímž se Emilka vydá z europeněz a ještě je potřeba dojít do lékárny, kdy doktor stanovuje předběžnou cenu léků další europadesátku. Jedu s Emilčinou kartou do recepční směnárny pro Eura, ale není možno platit kartou. Co teď? Výměna jedině v bance, ale Emilka je vysílená a já jsem invalidní. Doktor se nabízí, že mne do banky i do lékárny odveze vlastním autem. U bankomatu mám štěstí, že mě nezatkla policie. Při vybírání peněz se najednou zvedl vítr a opřel se do mých šatů. Najednou jsem na té rušné hlavní třídě stála s šaty rozevlátými nad hlavou jen v kalhotkách a všem kolemjdoucím ukázala kypré moravské tvary. Pacientka se po třech dnech opravdu zmátožila a můžeme pokračovat v dovolené. Předposlední den se ještě vydáváme na výlet pirátskou lodí. 

img-20230819-100545-486-2.jpg

Když pirátská loď zakotví na širém moři, můžou odvážlivci na otevřené moře. Emilka je neplavec, ale já jsem nabídku využila. Co čert nechtěl, Emilka na lodi uklouzla a spadla a záda si natloukla o nějakou bednu.  

 img-20230819-102055-095.jpg

 Dny utíkají jak splašené. Emilka jde nakupovat suvenýry. Ještě jednou se vyčvácháme v moři

img-20230820-084709-922-2.jpg 

A je tu poslední den. Do půlnoci jsme balily kufry. Pokoj musíme opustit ve dvanáct, transfér k letišti je v půl čtvrté od hotelu, odlet ve 20:10. Po snídani jsem se osprchovala a s mokrou hlavou jen v kalhotkách odpočívám na posteli a ve vaně je nyní Emilka. V devět někdo klepe. Pokojská už nás jde vyhodit? Hodím na sebe šaty a jdu otevřít. Hotelový poslíček mi říká, že "maj bus vajt". Snažím se mu vysvětlit, že "maj bus tajm" a ukazuju 15. Poslíček si mele své a vede mě k balkonu a znova ukazuje, že toto je můj bus a čeká na nás. Co je to za změnu? Jedu s ním dolů na recepci, ještě se zastavím u nástěnky s pokyny, kde je opravdu transfér k našemu letadlu v 15:30. Čekající řidič volá delegátovi a předává mi ho k uchu, abych mu potvrdila, co je na nástěnce. Konečně vysvětleno, že došlo k omylu, řidič i poslíček se omlouvají, a já můžu zpět do pokoje, kde je Emilka rudá a znovu zpocená, protože ve stresu sbírala vše, co ještě v pokoji zbylo. Po uklidnění jsme se ještě naposled naobědvaly a pak v pohodě odjely na letiště dle plánu. Tam se nás opět ujal letištní asistent a všude jsme měly přednost a naposled mne odvezl do bistra.

Do odletu zbývaly ještě dvě hodiny. Emilka se vydala hledat toalety. Najednou opět přijel asistent s vozíčkem a madam, sednout, jedeme k letadlu. Nenenené, not, not, not, ukazuju, že je teprve 17 a nám to letí ve 20 hodin. Asistent se nenechal odbýt. Proboha, do jakého letadla mne chce posadit? Já chci letět až v osm do Ostravy, pomoc!!! Asistent si vezme mou letenku a zmizí. Fajn, tak už nemám ani letenku. Naštěstí se asistent s letenkou vrátí a omlouvá se, že je to omyl, že opravdu letíme až za dvě hodiny. Uffff.

Pak už jsme se plánovaným letem dostaly domů a konečně mohly za letošní dovčou udělat tlustou čáru. Vlastně nemohly. Emilka jede z letiště s příšernými bolestmi zad rovnou na bohumínskou traumatologii. Doktorka má podezření na odraženou ledvinu, ale to se naštěstí nepotvrdilo. Každopádně naražená záda se budou ještě několik týdnů hojit. Ale Emilka nikoho neviní a říká, že dovča byla fajn. A já to říkám taky a třetí den po návratu už konečně přestávám kašlat :-)  

 

 

 

 

Afrika cestování dovolená
Hodnocení:
(4.8 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.