Plán výletu je Haškem do Bratislavy, kde je přestup na rychlík Urpín do Podhájské, koupání, večer zpět Bratislava a na noc do Michalovců, kde bude přestup na autobus do Užhorodu.
Je tady 18.červen a dvojice opět vyráží na toulky Evropou. Sraz ráno v půl osmé v Pardubicích. A po výměně peněz jdeme na 4 nástupiště. V 8. 36 přijíždí známý EC rychlík Jaroslav Hašek. Nasedáme do 1. třídy a s ní až do Břeclavi, kde přecházíme do 2. Jednička nám na Slovensku neplatí. Nevadí, do Bratislavy je to hodina jízdy. Přichází slovenský průvodčí a pro mě je tu první šok. Moje režijka nehraje. Na čtečce je chyba, vyťukává podle čísla a vše v pořádku. Než jsme se nadáli, jsme v Bratislavě a jdeme do haly, hledáme další spojení. Aha, rychlík do Podhájské jede z prvního nástupiště. Nasedáme a za chvíli odjezd. První svačinka a napití. Přichází průvodčí, kontrola režijky, bez problémů. Po chvíli povídání a naše nadšení nad koupáním padá a je tu rozhodnutí o první změně. V Podhájské nevystoupíme, ale jedeme dál až do Zvolena. Počasí za oknem sice nic moc, nevadí, jedeme. Časově to klidně zpátky do Bratislavy chytíme. Vlak vyjíždí až 23:47.
Ve Zvolenu před nádražím do leva, je tam v parčíku obrněný vlak ze Slovenského národního povstání. Foťáky do pohotovosti, pár obrázků a jsme rázem pod hradem. Je krásný. Obcházíme hrad dokola a přicházíme k hlavní bráně, vstup dovnitř. I uvnitř se dá hrad skoro obejít. Vnitřek moc neláká, takže fotky a jdeme do města, které je vidět z kopce hradu. Sice nic moc, obcházíme rozkopané náměstí, v jednom zákoutí si sedáme do hospůdky a objednáváme večeři . Na zapití místní pivečko. Samozřejmě obě velká. Nacpáváme se k prasknutí řízečky,splachujeme slovenským pivkem a těžce zvedáme zadky. Ještě několik fotek a vracíme se na nádraží.
Začíná krápat. Před nádražím prý mají Zlatého Bažanta. To si nemůžeme nechat ujít, a tak se opět naše kroky stáčejí k pípě. Hotovo a je nám fajn. Přes ulici na nádraží a tady pohled na odjezdovou ceduli a opět je tu změna. Místo Bratislavy jedeme přes Turiec do Žiliny. Máme 1 minutu na rozhodnutí, a tak rovnou nasedáme a další se uvidí. Pojedeme po jedné z nejkrásnějších tratí Slovenska. Stiháme to ještě za světla, a tak nadšení při pohledu z okna nemá konce. Trať se vlní údolími a jeden tunel za druhým. Škoda, že jsme je nezačali počítat. Na konci tunelů je Martin, dál Vrůtky a podle Váhu pod Strečnem do Žiliny. Tady večerní procházka . Docela hezká. Nechce se nám čekat na rychlík od Bratislavy tolik hodin, a tak mu jedeme do Púchova naproti. Po cestě opět kontrola režijky a v pořádku. Jenže před Púchovem se vrací paní průvodčí. Sděluje ,že sice nic neříkala, ale moje režijka má opět problém. Dle její čtečky je dokonce dva roky propadlá. Nevřícně koukám na čtečku. Prý ať si to doma dám do pořádku. Co teď. Jsem pěkně nervozní, jak to dopadne při cestě až na východ Slovenska. No risknu to. Dvě hodiny čekání na vlak jsou nekonečné. A je tady noční rychlík, nasedáme a já hned usínám. Moje výhoda. Budím se až za Košicemi, docela jsem se vyspal. Vlak byl ale pěkně plnej. V 7.31 máme být v Michalovcích. Máme nepatrné zpoždění, v pohodě, i když autobus má jet v 7.55, ale zastávku má před nádražím.
Michalovce. Je tu nádherné nádraží. My však hledáme před nádražím stanoviště autobusů. Je tu nepřehledno, a tak hledáme informace. Je to za rohem a tam říkají, že stanoviště do Užhorodu je č.1. Hurá, je to hned před budovou. 1. Již pár lidí tady stojí. Přijíždí autobus a ptáme se řidiče, jestli se platí slovenskými penězi a u něho. Ano, cena jízdenky je 60Sk. Dobře, nasedáme a jedeme na Ukrajinu! Průjezd městem, na autobusovém nádraží ani nestavíme a ani v dalších zastávkách. Stejně je autobus plný. Je to samý Slovák. Jen asi 4 mají ukrajinské pasy. Na hranice je to asi 30km. Za půl hodiny se rovnáme do fronty vozidel. Přesto, že jsme pravidelná linka, neberou nás. Jeden maník si bere zavazadla a přestupuje do vedlejšího auta. Prý je to známý. A přes pomalost celníků auta odjíždějí dřív. My jen postáváme a postáváme. Pak přichází pasovačka a sbírá všechny pasy. Klasika. Po delší době je šofér přináší a ať si je prý rozebereme. Popojíždíme pozvolna k ukrajinské celnici. Tady se zdlouhavá procedůra opakuje, a tak po 3 hodinách opouštíme celnice a jedeme ty 3km do města. Ve městě nás upoutává pravoslavný kostel. Vystupujeme na autobusovém nádraží. Nejprve jsou tu hoši na výměnu peněz. Stačí vytáhnout desetidolarovku a hned se objeví směnař. 10dolarů za 45Hřiven. Nám by ta výměna měla stačit. Pro jistotu hned kupujeme jízdenky, je to s místenkami. Jednoho 4 dolary. Dolar 15 Kč. Paní se ptá v kolik pojedeme, takže v 16.10 podle jejich času, dle našeho 15,10. To by mělo bez problémů stačit. Vlak jede v 18.48. Teda 3 a půl hodiny.
Jdeme do města. Naproti je vlakové nádraží, jen přes křižovatku. Jdeme nejprve tam. Tady je překvapení. Nádhera, fakt nádhera. Jen tiše závidíme. O takovémhle nádraží si můžeme nechat jen zdát. Naše hlavní města, Praha i Bratislava, by se mohla poučit. Tady se opravdu dá i čekat. Vychutnáváme si to a zasedáme v hospůdce na kafe. Ať ochutnáme, co tu vaří. Říkám dvakrát kafe, ale dostáváme do kelímku poloprázdno. Zato silné. Účel to splnilo a jdeme do města. Ptám se na cestu do centra, jedna paní ukazuje směr. Jdeme asi po hlavní třídě. Nebo po vesnické zablácené cestě? Pojem vydlážděný či jinak upravený chodník pro chůzi neznají. Jelikož je po dešti, tak louže a bláto. No hrozné. Připomíná mi to Rumunsko. Nakonec přece jen nacházíme náměstí a nějakou pěší zónu. Tady to už vypadá hezky. Uprostřed je park, azbuka smíchaná s reklamní latinkou. Ještě jdeme na most přes řeku. Jmenuje se Už, proto Užhorod. Otáčíme směr a jdeme hledat ten pravoslavný kostel. Po cestě objevujeme nově opravený barák. Má žlutou střechu. Kostel byl vidět už od náměstí, a tak najít ho není problém. Jenže ho opravují, a tak se můžeme dostat jen do nějaké kapličky. No jo, ale ženské jen v sukni a v šátku. Přesto tam jdeme i s batůžky. Sedí tam ale baba Jaga a nevraživě čumí. Na foťák kouká jak lump. Když jsme odešli, tak jde vyklepat po nás rohožku. Asi jsme ji znesvětili. Ať si trhne, baba. Ještě fotka z druhé strany ulice a jdeme na autobusák. Okoukneme, odkud nám to jede, a jelikož je čas, tak jdeme na vlakové nádraží do hospůdky na pivo. Návrat na autobusák. Konečně je tady autobus. Nasedáme, ale místenky neplatí. Nevadí. Je 15.10 našeho času a my jedeme ku hranici. Jsme tam hned. Ale ta šílená fronta. Kdybychom se posouvali, bylo by to dobré. Jenže my jen stojíme, a když náhodou popojedeme, tak tři metry a je to zázrak. Čas ale přibývá a taky nervozita. Sice chvílemi i usínám, ale po probuzení jsme stále na stejném místě. A to ještě za ukrajinskou hranicí bude slovenská. Ta jako vstup do Unie má zesílenou kontrolu. Po pečlivé ukrajinské kontrole následuje ještě pečlivější slovenská. Vše z autobusu i se zavazadly . Prohlídka nejprve autobusů, potom zavazadel a na konci fronty sedí nějaký učedník a klape do počítače pasy. Úděs.
Takže nakonec výsledný čas je 3 a půl hodiny na čáře a ujetý vlak. Přijíždíme do Michalovců a hledáme, co dál. Nejprve si dojdeme na večeři. Je tady taky krásné nádraží plné zeleně jak v botanické. Nové, fakt hezké nádraží. Nakonec jsme vymysleli, že pojedeme přes Bratislavu ve 22. 47 a koupíme si lehátka. Stojí 99 Sk. To stojí za pohodlné vyspání. Abychom zkrátili čas, jedeme naproti vlaku do Humenného. Tady večerní procházka městem a jdeme se zeptat doprovodu, jestli nás pustí na lehátko už tady nebo až v Michalovcích. Prý klidně, ale půl hodinu před odjezdem. Plníme, a tak po 22 hodině zaléháme do pelíšků. Já tradičně usínám okamžitě a tak nevím ani, kdy a kde jsme stáli. Máme být v Bratislavě ráno o půl 7. Budím se o hodinu dřív. Oblékám se a koukám z okna. Je krásné ráno. V Bratislavě jsme na čas, a tak honem rozkouknout a prvním vlakem do Kútů. Tam bychom si mohli dát snídani. Přichází průvodčí a já mám opět dva roky propadlou režijku. Nechává to být, ale potom se vrací, ať jí ještě půjčím průkazku. Naťukává podle čísla a opět je průkazka v pořádku. Prý jim sice na to vyšel rozkaz, ale ona to ještě nezná. Za námi pojede EC, ten v Kútech staví, a tak to stihneme v klidu tu snídani. Hospůdka je otevřená a tak, že si dáme menu. Vysmáli se mi, ale guláš prý by byl k dispozici. Bereme a jedno pivko k tomu. Bezva snídaně. Přijíždí naše EC a my jdeme rovnou do 1. Z Břeclavi v ní stejně pojedeme. Jedeme v ní hned a stejně nikdo nepřichází. Krásné, pohodlné posezení nás uvolňuje a i přes naše divoké plány nakonec vystupujeme doma v Pardubicích. Zase jeden výlet se docela povedl. Mně se teda líbil, až na ty potíže s režijkou. Hned Pardubicích to jdu srovnat
