Život ve městě má své výhody, ale pochopitelně i své nevýhody. Jednu tuto nevýhodu jsem měla možnost poznat na vlastní kůži v létě roku 2012. Přestěhovala jsem se z malé vesnice do desetipatrového věžáku, ve kterém je přeprava obyvatel do pater zajišťována dvěma výtahy. Pochopitelně, jak jinak, že? Výtahy se vším komfortem, dalo by se říci. Při vstupu se vám ihned zjeví vaše maličkost v celé kráse v zrcadle na protější stěně, vaše konání po celou dobu jízdy sledují bdělým okem kamery. Což o to, to by nebylo na závadu. Naopak, ihned se dá přes počítač zjistit, dojde-li k jakémukoliv porušení domovního řádu, kdo je viníkem. Ovšem na straně druhé, skoro každý byt má možnost záběr z kamer sledovat ve svém televizním přijímači. Tudíž, jakmile vstoupíte, netušíte, kdo vás okem ostřížím sleduje a případně se i baví.
V měsíci srpnu jmenovaného roku jsem byla ve svém novém bytě již natolik zabydlená, že jsem mohla vyhovět přání svého malého vnuka Honzíka. Přál si u mne přespat a takové přání se přece neodmítá. Tak jakmile jsme okolo deváté hodiny vyvenčili společně Bertíka, zvládli večerní hygienu a nezbytnou pohádku na dobrou noc, vnoučka jsem nahnala do pelechu. Honzík se v novém prostředí dosti dlouho převaloval ze strany na stranu, avšak okolo desáté již usnul a spokojeně oddychoval. Přestože jsem zvyklá ponocovat, tentokrát jsem si jen malou chvilku četla a šla si lehnout také. Samozřejmě jsem spala napůl, neustále jsem v podvědomí vnímala přítomnost tohoto mého nocležníka.
Po několika hodinách takovéhoto ponocování, jsem najednou cítila, že do mne někdo opakovaně strká. Ale ne ze strany Honzíka, za strany druhé, ode dveří - Bertík! Jen jsem zareagovala, začal pobíhat po místnosti od okna ke dveřím, čímž mi dával najevo, o co mu jde. Chtěl jít ven a asi dosti rychle. TO SE MI SNAD JEN ZDÁ! Za celý jeho život takto vyváděl snad jednou, to když něco špatného sežral. No co, tohle hochu neustojíš, musíme jít. Pospíchám, na tričko, ve kterém se v létě pohodlně spí, navléknu jen vestu bez rukávů, nazuji pantofle a prchám. Pohledem na hodiny zjišťuji, že jsou necelé dvě hodiny po půlnoci. Sakra, výtah je někde až v přízemí, Bert lítá kolem dveří a já jsem v myšlenkách u Honzíka. Snad se neprobudí. Konečně nastupujeme, hurá, Berte, vydrž! Šesté, páté, čtvrté patro, cvaknutí a KONEC! Proboha, jen to ne, to se mi snad zdá. Nevím, co dělat, co zmáčknout, komu zavolat. Myšlenky lítají hlavou, Bert sedí namáčknutý u dveří, bez brýlí nevidím na drobně napsané pokyny, abych si přečetla, co tam odborníci radí. Přesto se mi podařilo přečíst jakési telefonní číslo, vítězství... Prdlajs, číslo mám, ale nemám mobil! Já jsem to ale blbka, ve spěchu jsem ho nechala doma.
Je mi do breku, to, že se Bertík asi posrandí, ďas to vzal, ale co ten kluk nahoře sám. Jak tak šílím, konečně mi seplo, že by tam měl být nějaký zvonek, že mne to hned nenapadlo. Ejhle, je tady, ječivý zvuk se rozléhá opakovaně panelákem. Snad nás někdo uslyší, to, že by ve dvě ráno lidi čučeli na televizní kanál, sledujíce situaci ve výtahu, nepřipadá v úvahu. Po několikátém zazvonění nastalo ticho, nekonečné vteřiny beznaděje a najednou se v kabince ozvalo vyzvánění telefonu někde v centrále....Halóó, odkud voláte, ozývá se z jednoho čudlíku na panelu. Diktuji znatelně nerudné dámě v dispečinku adresu a prosím, ať spěchají, že mám doma samotné malé dítě....
Tak PROČ lezete do výtahu, ženská, když máte doma dítě, ozývá se z čudlíku "milý" hlas. Protože by se mi doma posr...pes, neberu si již před andělem spásy servítky... Musíte počkat, posílám technika z Jablonce, zazněla poslední slova ochotné paní...Čekáme, Bertík se DOMA opravdu neposrandil, doma ne, ale 40 minut čekání již nezvládl. Kašlu na zápach, jen se modlím, aby se Honzík neprobudil.... Konečně slyšíme nějaký pohyb... Halo, kde jste, slyším slova zachránce. Já vás vyndám, jen, co otevřu dveře. Otevřel, to ano, ale jak! Visíme podlahou kabinky v horní části dveří, otvor, kterým se dá vystoupit, tedy vylézt, je velký asi osmdesát centimetrů na výšku...
Paní, podejte mi nejdříve psa, pak si sedněte, vsoukejte se a já vás chytnu. Bertík chudák nechápe, co se děje, mám starost, aby se nedral za mnou zpět a neprolítl dolů otevřenou šachtou. Velím Sedni, zůstaň, zlatý výcvik poslušnosti. ALE, jak já mohu vylézt nohama dopředu, když jsem NAOSTRO! Pozadu to bude pohled pro zachránce ještě horší, k tomu ten smrad, to je horor. Škoda, že mi není osmnáct, to by bylo pro šaramantního spasitele v nejlepších letech přece jen zajímavější. Pane, já si musím lehnout na břicho a pověsím se vám na ramena. Pochopil, ochotně spolupracoval. Plížením vpřed, tričkem vytírám vše, co podlahu výtahu pokrývá, ale už visím na technické obsluze, jsem zachráněna. Bertík mne nadšeně vítá, hrdě se slovy díků odcházíme před dům, dokončit ještě případnou Bertíkovu potřebu. Nežli dojedeme druhým výtahem nahoru, pán čeká, já letím domů a zjišťuji, že vnouček stále tvrdě pochrupává. Uf, sundávám špinavé tričko, napouštím kbelík vodou, oblékám rukavice a čekám, až budu moci přivolat výtah a uklidit "dílo zkázy".
Okolo čtvrté hodiny ranní uléhám, ale na spánek nemám již vůbec ani pomyšlení. Takže bdím a v duchu si říkám, jaké štěstí jsem přece jen měla, že se tato událost stala v hluboké noci. To by se národ pobavil. :)
| Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |
