Jendo, zvědavost vnímám spíš negativně, asociuje mi drby. Ovšem když řeknu třeba, že jsem zvědavá, jak to zítra dopadne, není to negativní ani zvídavost. Úvodní foto já.

Láká mě pekáček s kysaným zelím.

Hezké.

Opět vynikající literární dílo.

Vážený pane Folvarčný, moc Vám děkuji za Váš příspěvek. Patříme zřejmě ke stejné generaci – mám podobné vzpomínky, včetně těch kočujících Cikánů (ano, tak jsme jim tehdy říkali), kteří se u nás v malém východočeském městě zastavili vždy přes léto a tábořili na břehu řeky Úpy. (Bylo to na počátku 50. let minulého století.)

Ony ty ženy vypadají skvěle i bez brýlí a v tom to asi bude.

Krásné fotky. Řeka je živá, pokaždé jiná...

Mám to podobné, kdybych si mohla vybrat, chtěla bych bydlet u moře.

To jsem si početla. Moc hezky napsáno. Děkuji.

Všechny tyto zásady jsou velmi důležiťé. Moje slepice měly velkou výhodu, že kurnik byl uvnitř budovy, tudíž teplota přijatelná i v zimním období. Hned vedla stála ohromná stodola, ve které byla velká vrstva hrabanky ze sena a slámy. Jen bylo v době, kdy padal sníh občas prohrabat pěšinu, aby se pipky mohly přesouvat ze stodoly do kurniku a zpět. Syn má na zahradě postavený malý zateplený kurnik pro pět slepic a aby i v zimě mohly hrabat a popelit se, nechává jim k dispozici velký fóliák. To je radosti.

Děkuji Vám, krásně jste mě pobavila :-) :-) Jen si nejsem jistá, zda si Jaruna s nudným Vlastou polepší. Ono se totiž nadarmo neříká, že "Stokrát nic umoří i vola." :-) :-)

Hezké. Já ztratila babičku, když mi bylo 8 let, babičce 65. Moc jsem si jí neužila, ale vzpomínky neblednou a pořád mi chybí.

Paní Helenko opět jeden z Vašich zajímavých článků doplněným fotkami mi zaujal. V Kanadě jsem nikdy nebyla, ale s Vaším vyprávěním se mi hodně přiblížila. Velké díky.

Hanko, na Prahu mám spoustu vzpomínek, nějakou dobu jsem tam žila. Tvoje zajímavé a hezké fotky mi to připomněly. :-)

Zajímavá témata.

Moc ráda čtu Vaše milé články. Pamatuji si také na stavění hrází z kamení a drnů po dešti- na prázdninách u babičky. O hlídání tří mladších sourozenců nemluvě... Děkuji za pěknou vzpomínku.

Věrko, zcela tě chápu. S blízkým člověkem odchází i kus našeho života. Máme to podobné. Snažil jsem se naše některé hezké chvíle se ženou vložit do svých cestopisů, či fejetonů. Já jsem člověk spíše nevěřící. Přesto ale nemohu ten život po životě jednoznačně zavrhnout. Nelze to ale ani dokázat. Antický básník Valerius Martialis napsal, že žít ve vzpomínce znamená žít dvakrát. To je věčná pravda.

Maruško, jen piš, tvé články jsou moc hezké, věcné, čtivé, s úmyslem navodit příjemnou náladu. Máš s cestovkou krásné zážitky, takový výlet za kytičkami, které mám ráda celý život, by mě také potěšil. Napiš, prosím, její jméno, do vzkazů, díky.

Zuzano, článek opět potěšil a pobavil. Jakoby naši otcové byli bratři. I můj tatínek měl podobný postoj k životu a k režimu. Pamatuji se na jedno z mnoha faux pas, když o svém kamarádovi, příjmením Nebeský, mluvil jako o Nebešťanovi a my děti jsme ho pak takto zdvořile oslovovaly. :-)

Dívám se běžně. Dobré úlovky. :-)