To musím zvládnout sám, na to snad sílu mám, zněla mi hlavou stále častěji slova jedné z písní Karla Gotta, a postupně se stávala mým životním mottem poté, co jsem si začala uvědomovat, jak zpočátku ojedinělé příjemné prožitky se s neodbytnou naléhavostí vracely stále častěji, až se transformovaly do závislostí. Hladovění, kouření, příležitostné pití, neschopnost radikálního řešení devastujícího partnerského vztahu, to vše se kumulovalo, a podobně jako draví ptáci v přírodě, se závislosti ve spirále neodvratně blížily ke své kořisti.
„Mám to pod kontrolou,“ přesvědčovala jsem sama sebe, stejně jako mnozí jiní, kteří balancovali na hranici rozhodnutí věci řešit, nebo se stát kořistí. Po dramatickém rozvodu jsem načerpala novou energii, ze dne na den přestala kouřit, znovu se začala těšit na každý den. Dostavily se úspěchy v práci, já nabyla přesvědčení, že jsem silnou osobností. Byla jsem jí do chvíle, kdy po několika neperspektivních vztazích konečně přišel jedinečný muž, bohužel, po necelém roce manželství zemřel, a moje „silné“ ego odešlo s ním.
Byla jsem zranitelná, osamělá, a po čase přijala od kolegy z práce nabídku k sňatku „z rozumu,“ jak se za krátko ukázalo, shodně s manželovým citovým vkladem. Sen o šťastném manželství se rozplynul a vyprofiloval do bezkonfliktního přátelského vztahu. A tady někde začali potlačení démoni nabízet cigarety, skleničky vína, posezení se spřízněnými dušemi v kavárně a já byla opět bodem ve spirále. Po druhé se již tak snadno nevítězí.
Kouření jsem se zbavila poměrně snadno pomocí nikotinových náplastí. Po roce abstinence si při oslavě zapálila jednu cigaretu a byla zpět na náplastech, naštěstí úspěšně. Sklon k závislosti mám geneticky zakódovaný po otci a dědovi a oprávněně se domnívám, že jsem pouze abstinující kuřačka.
V době, kdy otec těžce onemocněl a matka potřebovala moji pravidelnou péči, manžel náhle zemřel a svět se mi doslova zhroutil. Jen slaboši řeší podobné situace berličkou v podobě alkoholu a já jím byla. Každý večer jsem uléhala s rozhodnutím, že se již nenapiji. Marně. Byla jsem natolik vyčerpaná ošetřováním rodičů, že jsem ani nevnímala, kolik jsem vypila, hlavně, že jsem vše zvládala sama. Maminku jsem nechala odvézt do LDN ve věku 94 let, tři měsíce před její smrtí. Tehdy jsem si uvědomila, že mám život před sebou a bez pití! Nebylo třeba léčení, jen rozhodnutí a pevná vůle.
Pomáhala mi magická trojka. První tři dny abstinence jsou kritické, tři týdny jsou příslibem úspěchu, tři měsíce pomalu mažou v mozku podněty k recidivě a myšlenky na pokušení se dostavují ve stále delších intervalech. Po třech letech jsi se závislosti ve stavu příměří a někdy se ti zdá, že si ve snu potahuješ labužnicky z cigarety a před sebou máš sklenku kvalitního vína. Po probuzení si jen povzdechneš „Ale byl to krásný sen“. A snem musí zůstat!
Odborníkům na léčbu závislostí by můj laický výklad procesu odvykání určitě vyloudil shovívavý úsměv nebo nevěřícné pozvednutí obočí.
