Filmové westerny sice v 60. letech nepatřily k běžnému programu československých kin, přesto se ale jedním z nejúspěšnějších filmů své doby stala parodie na dobrodružné filmy z Divokého západu. Limonádový Joe aneb Koňská opera, natočený podle předlohy Jiřího Brdečky, přišel do kin před půlstoletím 15. října 1964 a režisér Oldřich Lipský se s ním skvěle trefil do vkusu filmového publika. I kritika film, který si bral na paškál všelijaká klišé z kovbojek, přijala příznivě.
„Limonádník je víc, než jenom úspěšná komedie a dobrá legrace,“ napsal krátce po premiéře Antonín Jaroslav Liehm, šéf filmové rubriky Literárních novin. „Inteligentní, kultivovaný humor najde stejný ohlas na nejrůznějších polednících a rovnoběžkách,“ dodal také trochu prorocky tento uznávaný kritik. A vývoj mu dal za pravdu, Limonádový Joe – jméno hrdiny se vyslovuje foneticky – uspěl na mezinárodních festivalech i v kinech, včetně těch amerických.
„Základem úspěchu je to, že se tvůrci při natáčení zřejmě sami bavili přinejmenším tak, jako se baví divák,“ poznamenal také Liehm, podle jehož názoru Limonádový Joe rehabilitoval možnost žánru i stylu. Ovšem ani Liehm si neodpustil pokárat Brdečku a Lipského za méně povedenou poslední třetinu filmu, jež sklouzla do až příliš intelektuální parodie. Někteří kritici ale byli filmu méně nakloněni, objevily se třeba výtky, že je nemožné natočit "parodii bez fundamentu".
V divadle i časopise
Diváci tehdy měli k westernům omezený přístup (například legendární film Sedm statečných z roku 1960 se do kin dostal až v srpnu 1964, jen dva měsíce před "Limonádníkem"), pro jeho autory to ale neplatilo. Jak nedávno vzpomínala jedna barrandovská sekretářka, celý štáb totiž nejprve zhlédl neuvěřitelné množství amerických westernů. „Dívali se na ně od rána do večera, diskutovali o místech, kde film budou dělat,“ popsala přípravy na natáčení.
Příběh zatvrzelého bojovníka proti alkoholismu (který je ovšem spíš "cesťákem" propagujícím limonádu z rodinné továrny) přitom vznikl už koncem 30. let minulého století. Tedy v době, kdy mládež hltala dobrodružné rodokapsy a filmové westerny ještě patřily do běžného programu českých kin. Vymyslel jej Jiří Brdečka, původně student pražské filozofie, a v letech 1939 a 1940 vycházely povídky o "ideálním westmanovi" na pokračování v populárním časopise Ahoj na neděli.
Ještě za války se objevila dramatizace Limonádového Joea, na jevišti divadla mladých herců Větrník měla premiéru v březnu 1944. Do uzavření českých scén nacisty v létě téhož roku stihla hra se Zdeňkem Řehořem v titulní roli téměř stovku repríz. V polovině 50. let se pak "Limonádník" na jeviště vrátil, v Divadle estrády a satiry (pozdější ABC) jej hrál zpěvák Rudolf Cortés, arizonskou pěnici Tornádou Lou alternovaly Jaroslava Adamová a Stella Zázvorková.
Místo Kodeta Fiala
Představení, jež zůstalo také na repertoáru Janem Werichem vedeného Divadla ABC, režíroval Oldřich Lipský. Ten o necelou dekádu později stál i za filmovou verzí (před kameru přešel též Cortés, místo titulní role ale hrál jen jednoho z pistolníků), v níž měl původně hlavního hrdinu ztvárnit Jiří Kodet. Lipský s Brdečkou ale pak – shodou okolností na doporučení Kodetovy matky Jiřiny Steimarové – zašli do Karlínského divadla na operetu Rose Marie, v níž exceloval Karel Fiala.
Když prý vyšel na jeviště v bílém kostýmu a s kolty u pasu, bylo o představiteli Limonádového Joea rozhodnuto. „Přijel jsem na Barrandov, tam byla Olinka Schoberová, udělali jsme rychle kamerovku, slovo dalo slovo a Limonádník jsem byl já,“ líčil Fiala, pro kterého se pistolník v bílém stal životní rolí. Také krásce, jež se už v březnu 1964 objevila na obálce Playboye, role nevinné Winnifred sedla. Ve filmu ale zazářili i další herci: Miloš Kopecký, Květa Fialová či Josef Hlinomaz.
Diváky a festivalové poroty zaujaly i barvy, Lipský totiž ve zdánlivě černobílém snímku použil různé tónování: rvačky jsou nazelenalé, milostné scény narudlé, scény v saloonu s limonádou Kolaloka nebesky modré a ty venkovní mají zase žlutý nádech. Limonádový Joe se rychle stal jedním z nejoblíbenějších českých filmů, jen v československých kinech ho vidělo na 4,5 milionu lidí. Zlidověla také řada "hlášek", včetně závěrečného zvolání "Padouch nebo hrdina - my jsme jedna rodina!".
