O víkendu jsem se nechal přemluvit a vyrazil s partnerkou do kina na Století Miroslava Zikmunda. Což o to, film se mi hodně líbil a vřele ho všem doporučuji. Ale celý zážitek převálcoval dojem, který se mi vůbec nelíbil.
Nešlo o to, že jsme byli v jednom z chrámů multiplexové kultury. Klasická kina typu Bio Ilusion mám samozřejmě radši, ale nepohrdám více sálovými biografy. Jejich provozovatelé to nemají v dnešní době s návštěvností jednoduché, musí se snažit přitáhnout diváky pestrou nabídkou. A konec konců, vzhledem k programu, nemohl jsem si moc vybírat.
Nevadila mi ani stodecibelová dvacetiminutová reklama před filmem. Jednak jsem patřičně nahluchlý, za druhé si dobře pamatuji na duchaplné týdeníky o budování socialistické vlasti zakončené bubnující vařečkou se sloganem Vitana vaří za vás!
Nervózní jsem začínal být, až když po obou stranách zasedli diváci s papírovými krabičkami, z nichž se linul odér, který vpravdě nemusím – popcorn.
A pak to začalo. Nejprve začal chroustat praženou kukuřici můj soused, hned vzápětí soused mé partnerky. Poté začali chroustat diváci za našimi zády, diváci v řadě před námi a pak začalo chroustat celé kino. Nedoslýchavost nepomáhala, připadal jsem si jako na kapustovém poli, které obsadilo vojsko divokých králíků.
Chroustání pravidelně doplňovalo srkání coca-coly (především když žíznivcům docházela a snažili se brčkem vydolovat poslední doušek z kostek ledu). Do toho dvakrát zazvonil mobilní telefon a jeden mladík si dokonce vyřizoval neodkladný hovor.
A tak jsme se prochroustali, prosrkali a protelefonovali až na konec filmu. Prchal jsem z multiplexu jako šílený a říkal si, že tady mne už dlouho neuvidí. To se radši příště plácnu přes kapsu, koupím si DVD a pustím si ho v klidu doma. Těším se také, jak si vychutnám kamaráda, který mě nedávno ve vinárně přesvědčoval, že sledovat film na pohovce nemá tu správnou kinosálovou atmosféru. To tedy opravdu nemá. Snad se nedočkám toho, až začnou prodávat popcorn v divadle.