Smát se, těšit se na každý 
den, zkuste to taky, lidičky!

Smát se, těšit se na každý
den, zkuste to taky, lidičky!

27. 11. 2014

K tomuto povídání mne vlastně přiměla Jitka Caklová. Četla jsem její článek o tom, jak je důležité začínat se změnami u sebe a navodila mi různé vzpomínky. 

Nebudu se opakovat po Jitce, napsala vše, co bych mohla napsat i já. Nic se ve světě, v naší republice, ani v rodinách nezmění tím, že se bude říkat - mělo by se. Každý se musí zamyslet nad tím, co může změnit sám. Především bych zdůraznila,že nelze změnit vše, ale co může udělat každý, tak to je změna myšlení. Z pesimismu do pozitivního. Nemít poloprázdný pohár, ale poloplný. Černým pohledem na věc nic nezměníme, pouze otrávíme  své okolí. Vrátím se ale ke svému vzpomínání.

Pracovala jsem ve svém životě i v Domově  - penzionu pro důchodce. Každý měl svou garsonku se svým nábytkem. Prožili jsme společně různé veselé i neveselé situace a zážitky. Některé se mi vryly do paměti hlouběji, než ostatní.

Vzpomínám na jednu paní, dostala těžkou mrtvici, lékaři jí nedávali velkou naději na uzdravení. Její děti se hned druhý den její hospitalizace vrhli na vystěhovávaní jejího pokoje a velice se pohádaly při dělení nábytku. Co na tom, že paní později skutečně zemřela a že prý kdysi nebyla vzornou matkou. Můj pohled na ně se už nezmění. 

Ale taky vzpomínám, jak se nám několikrát stalo, že ráno přiběhl zoufalý otec rodiny, že mu manželku v noci odvezli do nemocnice a on neví, co s babičkou. Rodina neodhadla náročnost péče o těžce nemocného ležícího člověka a pod vlivem názoru - co by tomu řekli lidi, když nám maminka dříve tak pomáhala -  se snacha vyčerpala a zhroutila při péči o nemohoucí a ležící babičku.

Vzpomínám na ty, jejichž dětem se občas muselo zavolat, že se babičce či dědečkovi stýská. Ale také na vděčnost příbuzných, kteří za svými rodiči chodili poctivě a děkovali nám za naši péči o ně.

Vzpomínám na matku, která měla postiženou dceru. Matka dostala mrtvici, rozsah neslučitelný se životem. Paní ležela v kómatu několik dní, společně s ošetřujícím lékařem jsme nakonec usoudili, že se zřejmě bránila zemřít. Několi dní před onemocněním ji neustále trápila starost, co s dcerou bude, až ona jednou odejde.

A vzpomínám, jak některým byla voda moc mokrá a sůl slaná. A na ty, kteří ráno vítali s úsměvem sluníčko a nebo se radovali se, že prší a nebude sucho. Nestěžovali si, že je bolí kolena, ramena, špatně se jim dýchá. Brali to tak, že jsou staří a to přece k tomu patří. Někteří z důchodu přispívali dětem, někteří brblali, že nemají na pivo. Některým důchod stačil, těm, kdo ho měli malý, vždy přispíval stát do určitého minima. 

V průběhu let jsem pochopila, že nelze pomoci všem. Nikdy nepomůžete těm, kdo vaši pomoc odmítají, ani těm, kdo se za svou nemohoucnost jen schovávají a odvolávají se na ni. Nikdy nepomůžete těm, kdo se sami aspoň trochu nesnaží - nedávno jsem viděla pohádku Micimutr, tam to bylo velice hezky podané.

Každý jsme nějaký. Mně už není o moc míň let než bylo kdysi těm, na které teď vzpomínám. Ale nikdo, ani přibývající roky, mi nevezme to, co mne život naučil. Smát se, i když mne něco bolí, radovat se, těšit se na příští den.

Zkuste to taky, lidičky!

domov pro seniory stárnutí vztahy a sex
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Štolbová
Vzpomínky jsou někdy hodně smutné. Ale radovat se ráno, že jsem se vzbudila, že mě určitě dnes něco hezkého potká, to nedá žádnou práci a den se zdá hned o něco lepší.
Jana Šenbergerová
Lidmilo, tím se netrap. Minulost už nezměníš. Někdo moudrý kdesi napsal, že každý dělá v každém okamžiku svého života to nejlepší, čeho je schopen.
Lidmila Nejedlá
Děvčata, je to tak smutné a přitom chlácholivé. Nerada si vybavuji chvíle, kdy odcházela moje maminka a bratr. Mám to hluboko uložené a občas přemýšlím, co jsem mohla ještě udělat více pro jejich dobro.
Libuše Křapová
Rozumím ti, Jano, jeden čas jsem na tom byla taky tak. Až pominuly trampoty, jsem mohla začít dýchat.
Jana Šenbergerová
Každý někdy zažívá chvíle, kdy mu není do zpěvu. Někteří se přes to přenesou a život jde dál, jiní si své bolístky a ublížení hýčkají. Někteří pochopí, co je pro ně lepší, jiní se s radostí užírají a snaží se měnit všechny kolem sebe, jen aby nemuseli změnit sebe. Také mi chvíli trvalo, než jsem při pohledu z okna začala mít radost, že prší. Někdo pochopí dříve, jiný později a někdo možná až po smrti.
Zuzana Pivcová
Jsou to. Libuško, hodně silné zážitky. Dobře, žes je tu zveřejnila. Vzpomínám si, jak byla v nemocnici naše babička, maminčina matka. To už měla moje maminka rakovinu, ležela na vedlejším pavilonu a za babičkou pořád chodila. Pak přijel její bratr, babiččin syn, z Prahy, dovezl bonbóny, za pět minut zmizel s komentářem, že ty nemocnice by neměly být, a babička se s ním chlubila ostatním pacientkám: To byl můj syn! Moje prateta skončila jako bezdětná vdova v 86 letech dobrovolně v domově důchodců, byla tam náramně oblíbená, pomáhala sestrám, které jí říkaly Martičko, roznášet jídlo, vařit kafe, lidem chodila do obchůdku nakupovat, umřela až v 93 letech. Někteří staří lidé tam bezmocně seděli a koukali do prázdna nebo na nás, když jsme přišly, upírali z dálky oči, zda nejsme jejich příbuzní.
Libuše Křapová
Jitko, nemáš přece za co děkovat. To ty jsi mne svým článkem přivedla ke vzpomínání. Marie, věřím, že to, co dáme ostatním, se nám musí nějak vrátit zpět. A, Hanko, ahoj
Marie Novotná
Tohle mi něco připomělo.V učení nám učitel říkal:,,Zákazník není zvědavý na vaše momentální pocity.Vy musíte být příjemně naladění i když je vám špatně".Pravda je,že to bylo před 45 lety.Ale mnohdy mi lidé říkají,že mi nikdy nic není,když mám stále dobrou náladu.Ano,mám,ale nikdo neví,co se děje ve mně,v nitru.A o DD bych také mohla vyprávět.Už jen to,že tam byla maminka a našli se lidé,kteří nás odsoudili,ale byli i tací,kteří pochopili naší situaci.A protože jsem tam byla dost často,viděla a slyšela mnoho.Momentálně bývám v nemocnici pracovně a babičky se těší,že jim povím jak je venku,kdy bude snídaně a proč nejde doktorka,co to je na chodbě za novou sestřičku a pod.Proč jsem tam nebyla včera a budete tady ještě po neděli?Budou se ke mně všichni taky tak chovat,až na té posteli budu ležet já a nebo v DD?
Hana Rypáčková
Je to moc pěkné a poučné vzpomínání.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...