Moje třetí pětiletka: (1963-1967)

Moje třetí pětiletka: (1963-1967)

10. 7. 2014

Moje další, třetí pětiletka, nezačala dobře. Hned na jejím počátku se opět projevila „politika“. Stalo se to při oddychovém draní peří, kdy místo obvyklého smíchu a štěbetání byly ženské podivně zaražené, málomluvné a šeptem se ujišťovali, že válka nebude, že to Amerika neudělá, přestože jí zastřelili prezidenta Johna F. Kennedyho.

Opravdu si to takto přesně pamatuji, nemohla jsem pak spát, zaplavil mě hrozný strach, hlavně z toho slova válka. Možná i proto se v tomto období staly mou čtenářskou posedlostí knihy o válce, o druhé světové válce. Dnes jsou ty knihy spíše vyřazené, rozhodně nezaujímají přední příčky v regálech knihoven, ale je dobré přečíst alespoň nějakou.

V těchto knihách jsou smyšlené portréty lidí, kteří ale kdyby opravdu žili a opravdu měli uváděné vlastnosti a postoje, tak by to bylo myslím fajn a určitě by bylo i líp. Já to tak jako docela malá holka cítila a tak nějak si to myslím dodnes.

Kromě oblíbeného čtení se každý z nás dětí zabýval v tomto období nějakou zálibou, amatérským sběratelstvím. My se sestrou vystřihovaly z novin a časopisů, které se nám dostali do rukou, články a fotografie o krasobruslení. Lepily jsme je na zadní strany školních výkresů, které jsme si na prázdniny přinesly domů, a nashromáždily toho s touto tématikou opravdu hodně.

Stejně tak musím napsat, že víceméně povinné dopisování si s ruskými dětmi požadované školou, nebylo otravnou povinností, ale bylo pro nás jednoznačně radostí. Všechny ze třídy (tedy holky) jsme každý dopis přinesly ukázat, chlubily se pozorností, kterou obsahoval. Krásné byly vánoční pohledy a ubrousky, zajímavé portréty kosmonautů a odznáčky, legrační vystřihovánky květin a zvířátek. Společně jsme vymýšlely odpovědi na kladené otázky a společně jsme se dohadovaly, jak to tam asi vypadá. A jet jsme tam chtěly fakt všechny a hned.

Jenže v této době se – myslím - nikde v rodinách moc necestovalo. Nevím o tom. Užili jsme si pouze školní výlety. Túru na šumavská jezera, návštěvu Máchova jezera s projížďkou na lodi, výstup na zříceninu Bezděz, lázně Poděbrady se slunečními hodinami a promenádou, hlavní město s výstupem na Petřínskou věž, orlojem, Vltavou, Národním divadlem, Koněpruské jeskyně, hrad Karlštejn, Křivoklát, Konopiště. To vše nabízí země česká, domov můj. A my byli do jednoho okouzleni, nadšeni, problémy s chováním na těchto akcích neexistovaly, padající omítka na památkách nevadila, zarostlá nádvoří na hradech také ne…

S rodiči jsme my i kamarádky jezdili pouze dvakrát do roka do města na nákupy. O prázdninách a před Vánocemi. V téhle době  - i přes ¨blížící se pubertu – nás dnes často zmiňovaný nedostatek a špatný výběr zboží v obchodech vůbec netrápil. Byli jsme nadšené z každé maličkosti, kterou jsme si pořídili novou, úplně postačil zážitek z vybírání, zkoušení, hledání a návštěva bufetu s dršťkovou polévkou, chlebíčky, pomazánkami, dortíky, které v našem vesnickém obchůdku nikdy nebývaly. Rozdíly mezi dětmi nebyly, co se oblečení týká příliš velké, a tak jsme neměli co závidět a byli spokojené.

Záviděli jsme jiné věci. Já například spolužačkám jejich pohybovou šikovnost, jejich umění z gymnastického kroužku při cvičení na nářadí. Pro mě byli kladina, bradla, hrazda, kruhy a tyč na šplhání nepřekonatelnými soupeři, nad kterými jsem nikdy nezvítězila, i když se paní učitelka snažila motivovat, seč jí síly stačily - například nabídkou „já ti na tu tyč při šplhání pověsím šňůru vuřtů“. Nemusela. Stejně by to nepomohlo.

Záviděla jsem, a to mně zůstalo dodnes, i umění hrát na hudební nástroje. Toto umění velmi obdivuji a nechápu, jak se dá zvládnout hra na klavír, harmoniku, housle, kytaru…

Mně zase děti záviděly výborné školní výsledky, kterých jsem dosahovala bez jakéhokoli šprtání, díky dobré paměti. Jenže už netuší, že ze znalostí té doby nezbylo vůbec, ale vůbec nic, což dnes fascinuje mého muže, když na všechny otázky z dějepisu, zeměpisu, přírodopisu odpovídám samé nevím, nevím, nevím. A to nevzpomínám fyziku a chemii, tam jsem spojení těchto předmětů s praxí a životem nevěděla a neuměla si představit nikdy.

Moje první oficiální předvedení znalostí, ke kterému mělo dojít v rámci přijímacích zkoušek na střední školu, dopadlo ale přes výše uvedené katastrofálně. Asi pod jakousi tíhou důležitosti okamžiku jsem vůbec nedala dohromady matematické testy a taťkovi nezbylo, než kontaktovat rodinného známého a požádat o protekci s mým přijetím na školu. Pan profesor si vzal reference na mé školní působení a přijetí na školu zařídil. Nebylo to ale šťastné vítězství, jak ukáže moje další pětiletka.

Jaký máte názor na protekci, válku, závist, cestování, sběratelství, školní znalosti? Pište, prosím...

 

Pětiletky
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Moc pěkné vzpomínání. Většinou mám pocit, že si nic nepamatuji, ale když pak čtu, co zažívali jiní, také se začnou vzpomínky rojit jako včely. Děkuji. A k vaší otázce: Protekci jsem se vyhýbala, přesto se moji rodiče pokusili dostat mě na jazyky, což se bez peněz nepovedlo (naštěstí, kdoví, kde bych dnes byla), ale spíš si myslím, že paní profesorka by stejně byla nepodplatitelná. Jednou jsem ji využila, když mi našli nádor, manžel mě přes svého strýce dostal do nemocnice k nejlepšímu operatérovi v širokém okolí (chodili spolu na ryby). Kdoví, kde bych dnes byla, možná už bych nebyla. "Válka je vůl", to není z mé hlavy, ale také si to myslím. Válčení ve třetím tisíciletí pokládám za zhovadilost a ubohost, ale co s tím nadělám. Závist je zcela bezpečně vlastnost, která mě naštěstí míjí. Závistivcům rozhodně jejich úděl nezávidím. :-) Cestuji ráda, především po vlastech českých. Učarovaly mi Julské Alpy ve Slovinsku. Sbírám kdeco, a to je v paneláku docela katastrofa. Musím své sběratelské sklony krotit. Mrzí mě, že i já jsem hustila do dětí spoustu totálních zbytečností, ale o tom rozhodovali jiní. Snad mi to bude odpuštěno. Těší mě, že jsem neodrazovala děti od čtení striktním vyžadováním povinné četby a dovolila jsem jim psát do čtenářského deníku, co četly dobrovolně a rády. Mrzí mě, že naše školství bazíruje na věcech nepodstatných a zcela opomíjí ty pro zdravý a moudrý život podstatné.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.