Nacistické Německo vyvinulo za druhé světové války řadu zbraní, které byly po technické stránce velmi pokročilé. Jednou z nich byla letounová střela, známá pod označením V1, kterou Hitlerovi generálové poprvé nasadili do akce v noci z 12. na 13. června 1944. Z ramp na pobřeží okupované Evropy vylétly bezpilotní letouny naložené výbušninami k Londýnu, první pokus ale příliš dobře nedopadl. A vlastně celé nasazení V1 bylo spíš propagandistickým tahem.
Ke svým cílům například vylétly "zbraně odplaty" (německy Vergeltungswaffe 1, odtud zkratka V1) jen týden poté, co se v Normandii vylodily spojenecké jednotky. Moc škody ale během první noci nenadělaly. Z deseti střel, odpálených ze severní Francie, jich kanál La Manche přelétly jen čtyři a jen jediná zasáhla Londýn. Nezpůsobily sice nijak velké škody, na druhou stranu ale ukázaly, že Němci ještě mohou způsobit zejména civilnímu obyvatelstvu velké potíže.
Jak "sundat" raketu V1
Zprvu nebylo proti relativně rychlým střelám příliš obrany. Létaly totiž ve výšce mezi 600 a 900 metry, což bylo za hranicí dostřelu menších protileteckých zbraní a zároveň příliš nízko pro protiletadlové dělostřelectvo. Díky poměrně malým rozměrům - oproti tehdejším stíhačkám měla V1 jen poloviční rozpětí křídel a byla i o něco kratší - ji také bylo obtížné odhalit na radaru. Navíc i ty nejrychlejší stíhačky britského Královského letectva měly potíže střelu dostihnout.
Hitlerova "zázračná zbraň" totiž létala rychlostí 640 kilometrů v hodině, což bylo na hranici možností tehdejších pístových letadel. Protivzdušná obrana Velké Británie se ale přesto dokázala na V1 rychle adaptovat a z téměř 10 tisíc střel, vypuštěných na Londýn a další cíle do září 1944, jich polovinu zničila ještě ve vzduchu. Zhruba 2000 sestřelilo dělostřelectvo, podobný počet zničili stíhači a asi 250 V1 padlo za oběť balónovým barážím.
Stíhači RAF - včetně Čechoslováků v modrých uniformách - se brzy naučili, jak nebezpečné střely ničit, a to i poněkud netradičním způsobem. Zaútočit palubními zbraněmi totiž mohlo být nebezpečné, protože exploze 850 kilogramové nálože mohla ohrozit i samotného pilota. Navíc kulomety proti bytelnému letounku plnému výbušnin příliš neúčinkovaly. Britové proto přišli na to, jak V1 zničit bez jediného výstřelu, vyžadovalo to ale mistrovské ovládání letadla.
Pilot stíhačky se musel přiblížit těsně ke střele a své křídlo "usadil" těsně pod její nosnou plochu. Aerodynamické síly pak nadzvedly křídlo V1, což zmátlo řídící gyropskopy a střela zamířila přímo k zemi. Díky stále lepší taktice se během léta 1944 zlepšovala i bilance obránců. Na počátku útoků se jim podařilo zničit necelou pětinu přilétajících V1, v srpnu už ale podíl sestřelených střel přesáhl 70 procent. I tak ale střely v Británii zabily přes 6100 lidí.
Krátký dolet, málo času
Přes všechny úspěchy obrany tak rozsévala bezpilotní střela smrt. Už dopředu ji prozradil typický zvuk pulzačního motoru (menší a jednodušší sourozenec proudového motoru), kvůli kterému si V1 vysloužila přezdívku "bzučící bomba". Když pak bzučení utichlo, dalo se už jen čekat na výbuch. Střela totiž v předem nastavené vzdálenosti zamířila přímo k zemi. U pozdějších verzí už ale varování náhlým tichem scházelo, protože motor pracoval až do posledních chvil.
V září 1944, když Spojenci obsadili vypouštěcí rampy při pobřeží, si Britové mohli od hrozby V1 oddechnout, střely totiž měly dolet pouze 250 kilometrů. Němci ale rychle našli pro svou zbraň nový cíl, nedávno osvobozený přístav Antverpy, který byl důležitým zásobovacím uzlem. Belgičané tak čelili náletům bezpilotních střel až do jara 1945. Přesto ale už bylo pro německou zbraň pozdě. Poslední vypouštěcí zařízení pro okřídlenou střelu obsadili spojenečtí vojáci až na samém konci března 1945.
