Byla s námi ještě třináctiletá vnučka, tedy dcera mé další dcery. To znamená tři plnohodnotné opatrovnice, to je důležitý údaj.
Poté, co jsme přetrpěli let, aniž by znavené děti zavřely oči, pokračovali jsme ještě autobusem. Děti vydržely jako koně. Poté jsme byli ve svých teplých bundách (u nás bylo – v květnu – jen těsně nad nulou) vypuštěni do horkého letního dne. Všechno bylo skvělé – ubytování, strava, bazény (ten bez dětské části bohužel asi dva metry od nezamykatelných dveří našeho apartmá). Děti ihned zmizely, a od toho okamžiku jsme za nimi bez ustání běhaly, tedy v nejakutnějších případech jsme vysílaly naši třináctiletou chůvičku coby nejrychlejší.
Strava byla jedním slovem úžasná, vše formou švédských stolů. Od prvního dne bylo ovšem jasné, že se musíme nejdříve postarat o děti, pak snad dojde i na nás. Trochu nás rušily ty ustavičné starty ve zhruba minutových intervalech, kdy jsme zachraňovali děti, nádobí, kytky, ostatní hosty...Přitom děti byly krásné a roztomilé, personál k nim byl moc milý, a myslím, že se do toho ani nenutili, oni děti opravdu milují. Jen my tři opatrovnice jsme nestíhaly. Naše jediná záchrana byl kočárek pro dva, který dcera v potu tváře protáhla všemi dopravními prostředky. Byl pěkně těžký.
Když se podařilo děti v krásné přírodě pod stromy uspat, bylo vyhráno, mohly jsme si užít oběd i krátký odpočinek. Ne vždy se to povedlo.
Všechno se podřizovalo dětem, jen jedno jsme si dopřály pro radost – v jediný nevlídný den jsme se všichni i s kočárem vydali autobusem do Heraklia a navštívili Knóssos, kde je největší palác minojské civilizace. Pod olověnou oblohou, v ustavičné obavě z bouřky jsme vláčely kočár a chytaly děti, které se pokoušely spadnout do některého z nesčetných nastražených hlubokých výkopů. Nezajištěných. No, nějak jsme je my tři uhlídaly a já vše fotila (hlavně tabulky s texty), ať si někdy v budoucnu v klidu ty vykopávky prohlídneme... V podstatě děti zaujaly jen kanály a jedna příšerná olezlá kočka.
Mezitím děti onemocněly a bleskově se uzdravily, pak onemocněla i naše milá chůvička, naštěstí to také netrvalo dlouho a stačila si užít i své milované zmrzliny.
Děti (všechny tři) milovaly moře a náramně si ho užívaly. Ti malí ovšem po příchodu na pláž ihned shodili oblečení, a tak jsme tam většinou byli jediní neseriózní. Bylo těžké je znovu obléknout.
Byla neděle ráno, tak jsme se vyšňořili. Holčička měla své nejhezčí šatičky s motýlky, chlapeček byl také vystrojen. Než jsme na sebe v minutě hodily základní oděv, děti zmizely. Vnučka vystartovala a my upalovaly se supěním za ní. Obě děti stály po pás ve vodě v dětském bazénu, ty šatičky dělaly okolo holčičky krásné kolo a lidé padali smíchy z lehátek...
A něco na závěr. Sedly jsme si s vnučkou ke stolu venku, dcera šla dětem pro jídlo, a náhle ji vidím, že s vyděšeným výrazem nese – tak nějak divně – holčičku přes dvůr na WC, za strašného smíchu publika. Malá totiž byla ve svých dvou letech bez plen a velice si na tom zakládala. Tak se náhle postavila doprostřed osvětlené jídelny, v jedné ruce kalhotky, v druhé – no, šišku...a radostně zvolala: „Kakala!“ Šťastná, že nic neušpinila. – Tak i takové byly naše zážitky.
Byla to moc, moc krásná dovolená!