Po ukončení studia němčiny se stala mým prvním pracovištěm Jazyková škola v Českých Budějovicích. Školu navštěvovalo ročně několik tisíc žáků, dětí i dospělých. Většina z nich se učila německy. Výuka se do budovy školy zdaleka nevešla, a tak se učilo na nejrůznějších základních i středních školách, kam museli učitelé docházet či dojíždět, mnohdy přebíhat ze školy na školu.
Nejraději jsem měla kurzy dospělých, o které mnozí kolegové moc nestáli, jelikož byly náročnější jazykově i psychicky. Dospělí posluchači občas kritizovali, vznášeli odborné jazykové dotazy nebo nabourávali pracovní morálku. Zpočátku byla řada lidí starších než já a někteří muži si mě různě dobírali. A když se mi podařil nějaký přebrept, že jsem při vysvětlování německé věty místo Jak se vám líbí? řekla Jak se vám líbá? nebo Všimněte si, že Němci místo našeho "Sluší vám" použijí sloveso "stát", tedy řeknou "Stojí vám dobře", tak se samozřejmě ohýbali smíchy a já málem lezla studem pod lavici.
Po pár letech jsem si ale už získala autoritu. Lidi ke mně chodili většinou rádi, i když si žertem stěžovali, že si u mě po práci "neschrupnou". Museli být totiž neustále ve střehu, že je vyvolám. Mou zásadou bylo: Domluv se, jak umíš, s chybami, ale mluv. A to hned od začátku. Zatímco někteří kolegové ctili precizní překlady, "moji lidé" uměli situačně mluvit. A to je bavilo.
Někdy byli ale i dospělí jako děti. S příchodem do školy se z nich, mnohdy otců a matek, stávali nezbední žáčci. Scházeli se před školou a tam žvanili a já už vevnitř nervózněla, že máme začít. Jindy, ve chvíli, kdy jsem od nich něco požadovala, začali nevinně škemrat, abychom si zazpívali Prší, prší. Jednou mi dokonce utekli. Někdo to u vchodu navrhl, a tak šli všichni místo do třídy do hospody. Nejprve mě to trochu urazilo, jak málo si mě váží, ale pak jsem si připomněla, že jsme na střední škole také utekli. A tak jsem se docela bavila, když se příště všichni včas vplížili do třídy a rozpačitě koukali, co bude. Viditelně si oddychli, když jsem se nezlobila. Spolužáci v kurzech většinou vytvořili partu, která po výuce táhla do hospůdky. Výjimečně vznikly i lásky.
Mezi mé nejoblíbenější kurzy patřil jeden středně pokročilý, kam chodil také zpěvák tehdy velmi populární dechovky "Budvarka" (hit Cikán, černý Cikán). Srdečný, kamarádský pán, který se díky kapele narozdíl ode mne podíval už i na Západ. Jednou přišel s prosíkem, že mají příští den natáčet písničky pro Rakušáky a že by k jedné písničce potřebovali vymyslet německý text. To bylo dílo! O přestávce jsem vyhnala lidi ze třídy, pán mi předzpěvoval melodii a já vymyslela text. Dodnes nevím, jak se mi to povedlo, ale dokonce se to rýmovalo a Budvarka měla úspěch.
Brzy nato jsem se odstěhovala do Prahy. Po mnoha letech jsem znenadání dostala dopis a kazetu. Můj bývalý žák, už kapelník Budvarky, mi napsal krásná slova díků za výuku němčiny, kterou dnes používá při konferování pořadů na zájezdech do zahraničí. Přiložil jako překvapení tu tehdejší Jodlpolku s mým textem. Slyšela jsem ji vlastně poprvé po více než dvaceti letech od jejího vzniku. A můj vlastní text byl pro mě už úplně neznámý.
