Ty moře nespoutané,
tak jsme se setkali,
je jedno, co se stane,
co zítřek odhalí.
Teď tady mlčky stojím,
neskrývám dojetí,
trochu se pohnout bojím,
že kouzlo odletí.
Tvá hladina se leskne
jak stříbromodrý kov,
zas slyším tóny teskné,
tvůj pozdrav beze slov.
A když se vlny tříští,
když objímají břeh,
touha jak láska příští
mi znovu bere dech.
Kdo líp to říci umí,
když cítí souznění,
moře mi do tmy šumí
svou píseň loučení.
P. S. Posílám tuhle náladovku Jitce jako přání, aby jí vyšlo setkání s mořem v novém roce.
