Co je důležité stihnout
ještě v tomto životě

Co je důležité stihnout
ještě v tomto životě

20. 12. 2013

Bronnie Wareová pracovala jako pečovatelka vážně nemocných lidí. Pokládala jim tuhle ošemetnou otázku: Kdyby byl dnešní den vašim posledním, umírali byste smíření? Nebo byste před smrtí něčeho hodně litovali? Něčeho, co jste v životě nestihli? Výsledkem je kniha, která se stala bestsellerem v mnoha zemích. Hlavně je však výpovědí, které stojí za to věnovat pozornost.

Autorka píše, že téměř každý z lidí, o které se starala tři až dvanáct týdnů před smrtí, uvedl, že něčeho lituje. Nejčastěji uváděli tato přání, která se jim v životě nesplnila:
1. Kéž bych měl odvahu žít opravdu podle sebe, ne podle očekávání druhých.
2. Kéž bych tolik nepracoval.
3. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své city.
4. Kéž bych si udržel vztahy se svými přáteli.
5. Kéž bych si dovolil být v životě šťastnější.

Lidé, kteří pracují v hospicech či léčebnách dlouhodobě nemocných se shodují, že jen málokdo z těch, kteří vědí, že jejich nemoc není léčitelná, má pocit, že není s nikým pohádaný, že někomu něco nestačil říct. Zkrátka, když víme, že život končí, nepřemýšlíme nad tím, že jsme nestihli vidět Paříž, že jsme se nikdy nekoupali v Karibiku nebo že jsme celý život jezdili otlučeným autem z bazaru, protože na nové prostě nebylo. Najednou je nám to, co nás v životě rozčilovalo, úplně fuk a myslíme na vztahy.

Trápení s „nevyřízenými účty“

Marek Uhlíř, který stojí v čele hospice Cesta domů, také potvrzuje, že hodně jejich klientů trápí takzvané nevyřízené účty. „Snažíme se pacienty přimět, aby si urovnali vztahy v rodinách či s přáteli. Radíme třeba pacientovi, aby zavolal příbuznému, kterého léta neviděl, sebral odvahu a řekl mu: Umírám, přijeď, rád by se s tebou ještě setkal a rozloučil,“ říká.

Obvykle tak dochází k situacím, které jsou prospěšné pro obě strany. Lidé si uvědomí, kvůli jakým maličkostem či hloupostem jsou si schopni komplikovat život. Bohužel si to uvědomí, až když život končí.

Podobné zkušenosti má také zdravotní sestra z jedné léčebny dlouhodobě nemocných, která si nepřeje uvést jméno, aby neměla problémy, že vynáší na veřejnost soukromé problémy pacientů. Ale stojí za to si ji poslechnout. „Starala jsem se o paní, která umírala na nádor na mozku. Věděla, že má před sebou měsíc života. Řekla mi, že nejvíce ze všeho lituje, že se před třiceti lety pohádala s kamarádkou kvůli mužskému. V podstatě obě chtěly stejného muže, on neměl zájem ani o jednu z nich. Na tom ztroskotalo přátelství. Obě byly příliš hrdé. A už si to nikdy nestačily říct. Paní zemřela a její bývalou kamarádku se nám nepodařilo do té doby najít. Zkoušela jsem to, ale nepovedlo se.“

(Ne)žít dle vlastních představ

A tady je její další zážitek: „Muž nemluvil se svým zetěm. Neshodli se, jak pečovat o zahradu, jak stříhat živý plot. Kvůli takovým banalitám spolu přestali mluvit. Došlo to tak daleko, že starý pán byl dlouho nemocný, ale odmítal, aby ho zeť navštívil, aby ho třeba odvezl k lékaři, přestože mu to mnohokrát nabízel. I on byl příliš hrdý. Pár dnů před smrtí si přál jediné: setkat se s ním a omluvit se mu. Oba se tady objímali, plakali. A já viděla, že ten pacient je najednou uklidněný, smířený.“

Knížka Čeho před smrtí nejvíce litujeme je sice smutná, ale náladu nekazí. Trochu dojme, trochu přiměje k zamyšlení. Například nad tím, že je zbytečné snažit se celý život naplňovat něčí očekávání. Třeba běhat po nákupech, vyvařovat hromady jídla, péct cukroví, přestože nás bolí záda či nohy a mnohem raději bychom se svalili k televizi. Jenže máme pocit, že se od nás tak nějak očekává. Nakupovat, péct, vařit, že se to prostě má. Jenže pozor, tohle je právě to nejčastější, čeho lidé na konci života litují: Že nežili více podle svých představ, že se snažili naplnit představy někoho jiného.

smrt životní postoj
Autor: Redakce i60
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Milada Salajková
To je jeden druh lidi. Ale pak jsou ti druzí, kteří vzkážou, že kdyby zitra umřeli, Vás nechtějí ani dnes vidět. I s tim se musi žit.
Jiří Libánský
Paní Vejvarová, Vaše vysvětlení, že srozumitelnost příspěvku nebyla Vaším cílem je pro mne udivující, avšak postačující, už se tím nebudu tedy dále zabývat. Já se snažím psát tak, abych byl pochopen i tématu méně znalými čtenáři. Omlouvám se, pokud se mi to zcela nezdařilo a způsobil jsem Vám nějaké zdravotní problémy dentálního charakteru. I nadále doufám, že ostatní, ať už se mnou souhlasí a nebo nesouhlasí, vědí o čem píšu.
Milada Vejvarová
Pane velký šamane, který jste se na platformě i60 evidentně nominoval do funkce vrchního arbitra, nemusíte rozumět všemu, smiřte se s tím. Já se zase ztrácím ve Vašich předělových a dalších rituálech, při jejichž čtení mi "teče voda ze zubů".
Jiří Libánský
Paní Vejvarová, Váš komentář obsahuje mnoho slov. Připouštím, že některá jsou i velmi zajímavá. Ale možná, že jedna jednoduchá věta by lépe vyjádřila myšlenku. V té spoustě témat, které jste otevřela se trochu ztrácím.
Milada Vejvarová
Co je v životě vůbec nejdůležitější – Díky paní Hofmanová za Vaše úžasné memento vitae k závěru roku! Díky za Váš krátký, leč obsažný článeček, jehož kvintesencí je pro mě základní myšlenka č. 1, která implicitně zvažuje i další zbývající sentence: žít život podle svých představ a nikoliv podle očekávání druhých. Ubránit se v nejvyšší možné míře indoktrinaci provázející nás každodenně naším životem (počínaje konvenčním jednáním ve smyslu dodržování společenských pravidel vštěpovaných nám již našimi rodiči, poté pedagogickými pracovníky, nadřízenými atd., přes vnímání masivní všudypřítomné reklamy, propagandy na všech úrovních, podléhání mediální tlaku až po další psychologické mechanismy, působící na nás i podprahově). Zachovat, či vypěstovat si schopnost samostatného myšlení. Nepodléhat mainstreamovému chování. Nebát se vyčnívat z davu, být sám sebou, projevit svou originalitu, spoléhat se sám na sebe. Nebát se říkat otevřeně, co si opravdu myslím – problémem mnoha lidí je ovšem fakt, že oni již ani neví, které myšlenky jsou jejich, a které implementované. Jen opravdu svobodný člověk může být šťastný a pro mě je člověk svobodným jen tehdy, má-li odvahu žít podle svých vlastních představ. Bylo by dobré vstoupit do dalšího roku nikoliv s běžnými banálními předsevzetími týkajících se např. zredukování své hmotnosti apod., ale pomocí introspekce dospět do vyššího levelu vnímání naší existence jakožto něčeho neopakovatelného se všemi z tohoto poznání vyplývajícími důsledky. To je podle mého názoru opravdu důležité v tomto životě ještě stihnout.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.