Zbyněk Jankových se s nastávající chotí seznámil na svatbě svého dlouholetého přítele. Při přivítání a vzájemném představování svatebních hostů ji spatřil poprvé a hned mu takříkajíc padla do oka. Zkrátka se mu na první pohled zalíbila. Později při bližším seznámení objevil i její další klady, které se u ní s atraktivním vzhledem snoubily. Zprvu jakoby nenápadně, později již zcela nezakrytě, se po celou dobu svatební veselky věnoval převážně právě jí, i když tam bylo ještě několik jemu věkově blízkých dívek a jedna z nich se o získání jeho přízně pokoušela.
Zbyněk se před necelým půlrokem vrátil z vojenské základní služby a dříve vojensky nakrátko ostříhané vlasy už mu pomalu začínaly dorůstat až k ramenům. Tím se ve svém vzezření pozvolna vracel k účesu zvanému soudruhy „mánička“, který zdobil jeho hlavu před vojnou a s nímž měl problémy zvláště na střední škole. Dokázal se snad již zcela začlenit do běžného civilního života, což pro něj bylo po dvou letech v zeleném zpočátku dosti obtížné a pozvání na svatbu mu přišlo více než vhod.
Během dvou svatebních dnů ta pověstná jiskra mezi ním a jeho nastávající přeskočila a zažehla ten tolik potřebný, zprvu malý, plamínek vzájemných sympatií a probouzející se naděje sblížení srdcí. Hned následující týden si spolu smluvili první schůzku, po které následovalo několik dalších. A právě před jednou z nich nastala pro Zbyňka takřka krizová situace, která být neřešena by mohla způsobit, že by se svou nastávající nikdy neoženil.
Ta krizová situace nastala v jednu podzimní sobotu, o které měli spolu domluvené rande v okresním městě, kam oba museli, každý z jiné zeměpisné polohy, dojíždět. Zbyněk v té době ještě nevlastnil osobní automobil, ba ani řidičský průkaz, musel se tedy spoléhat na autobusovou dopravu. Jeho nastávající v tomto směru na tom byla stejně. Předchozí páteční večer strávil Zbyněk jako obyčejně s kamarády a jen tak při řeči se zmínil o cestě na rande, bohužel že je však nucen jet již ranním autobusem, neboť je to jediný spoj, který v sobotu v pro něj potřebnou dobu jede. Jeden z kamarádů se však ochotně nabídl, že jej na rande zaveze svým novým vozem Škoda 100, který je třeba postupně zajíždět a tak že se spojí příjemné s užitečným.
Mělo to však jeden háček. Ochotný kamarád kupoval benzín dle svých finančních možností vždy jen za pár korun a tím pádem nádrž jeho nového auta věčně zela prázdnotou. Nejinak tomu bylo bohužel i tu osudnou sobotu.
Zbyněk spokojen, že nemusí jet autobusem o tři hodiny dříve, neboť příjezdy jejich autobusů se o dosti dlouhý časový úsek překrývaly, čekal ve smluvenou hodinu na příjezd svého kamaráda. Uběhla čtvrthodinka a kamarád nikde. Začal být neklidný. Zatím však stále spoléhal na existující časovou rezervu. Po půlhodině však již zneklidněl značně. No a ta pravá krize nastala, když se před ním na kole objevil mladší bratr jeho kamaráda, který mu přijel předat bratrův vzkaz, že z důvodu toho, že již dvě hodiny nejde ve vesnici elektrika, nemůže tudíž natankovat benzín a protože má prázdnou nádrž, autem nemůže jet. Zbyněk zpanikařil. Již vystrojenému a čekajícímu před domem mu nezbývalo nic jiného, než se vydat směrem k náměstí a spoléhat na nějakou náhodu, ve kterou v tu chvíli již nedoufal. Na náměstí zcela zbytečně opakovaně prozkoumal vyvěšené jízdní řády autobusů, které znal již téměř nazpaměť a tím pádem v nich žádný nový zachraňující spoj objevit nemohl. Bezmocně se rozhlížel kolem sebe, pomyslel na nejistou jízdu stopem, v restauraci hledal někoho ze známých s autem, ale nepochodil. Tam seděl jen jeden, ale měl vypitá již tři piva.
Když to Zbyněk již vzdával a vracel se pomalu loudavým krokem ulicí směrem k domovu nadobro smířen s tím, že rande je ztraceno, zahlédl Jirku Kolníka, jak s babičkou nastupují do auta. Svitla mu ještě malá jiskřička naděje. Rozběhl se k němu v okamžiku, kdy již auto nastartoval a chystal se rozjíždět. V té poslední naději se zeptal, zda nejede náhodou do okresního města.
„Přímo tam ne, vezu babičku na hřbitov do sousední vesnice, ale je to tím směrem“, odvětil Jirka. Zbyněk mu v rychlosti vyprávěl, co se přihodilo a ten kývl ať si nasedne a dodal: „Z důvodu záchrany tvého rande si jízdu o tu nevelkou zajížďku prodloužíme a babičce to určitě vadit nebude, nemám pravdu babi?“ „To víš, že máš pravdu Jiříčku, musíme si přece pomáhat.“ Se slovy díků Zbyněk v rychlosti nasedl a už ujížděli.
Jirka na to pořádně šlápl, ale i přesto do města dorazili v době, kdy od dohodnutého času uplynulo již více než půl hodiny. Zbyněk se s díky vysoukal z auta a pospíchal směrem k nástupištím autobusového nádraží. Měl veliké štěstí, že jeho vyvolené zatím žádný autobus domů nejel a našel ji na lavičce na nástupišti. Nejprve se zatvářila uraženě. Prohlásila, že kdyby jí nějaký autobus jel již dříve, byla by dávno pryč a na další pozvání na schůzky by nereagovala. Zbyněk se zatvářil notně provinile, posadil se vedle ní a s omluvou vyprávěl, co se mu vlastně stalo a co způsobilo jeho pozdní příjezd. Že na vině byl v první řadě on sám, potom nespolehlivost a také nedostatek peněz jeho kamaráda pro tankování plné nádrže benzínu do auta, dále také technické nedostatky benzínky, že musela utnout provoz z důvodu přerušení dodávky elektrického proudu a v neposlední řadě též právě to přerušení dodávky elektrického proudu, což bylo vlastně poslední kapkou smůly sobotního dopoledne.
A jak to dopadlo? Bylo mu odpuštěno. Nakonec se tomu spolu zasmáli, stačili prožít příjemné odpoledne a v nedaleké budoucnosti dojít společnou cestou až do obřadní síně, kde si pro stvrzení svazku manželského řekli své ANO.
Po dvou týdnech od oné sobotní události jejich zachránce emigroval do Rakouska, takže dalším štěstím v neštěstí bylo, že si odchod za hranice nenaplánoval dříve. Zbyněk se s Jirkou setkal až po mnoha dalších letech ve Vídni, když se tam dostali s manželkou na devizový příslib. Teprve tam mu mohl představit svou ženu, o kterou díky jeho pomoci nepřišel záhy po seznámení. Při povídání a vzpomínání prožili příjemný večer v Prateru v letní zahrádce známé vídeňské restaurace Schweizerhaus. Posezení si zpříjemnili několika půllitry dobrého a správně vychlazeného Budvaru, který se tam díky panu Kolaříkovi léta čepuje. Poté si ještě prošli Prater s jeho nabídkami zábavy, okusili něco hazardu na automatech a několik atrakcí také společně vyzkoušeli. Jirka Kolník je potom až pozdě v noci zavezl svým vozem k hotelu, který se na čtyři noci stal jejich vídeňským domovem.
