Mrkání (3. část):
Kapky strýca Matalíka

Mrkání (3. část):
Kapky strýca Matalíka

7. 11. 2013

Matalíkova kapela byla známá po celém Valašsku. Bez ní se neobešel žádný bál, žádná větší tancovačka, ale ani pohřeb. Muzikanti byli zváni i do Prahy. Kapela měla koncesi a každý muzikant musel ovládat aspoň dva nástroje. Protože muzikanti byli velice často mimo domov, ležela tíha starosti o hospodářství na jejich ženách a dětech. Moje babička byla žena trpělivá, ale častá nepřítomnost dědy ji začala zlobit. A tak když přišel strýc Matalík za dědou domlouvat další „akci“, babička řekla, že Janek už
s kapelou jezdit nikam nebude.

„Tonku, já už Janka s tú vašú kumpánijú nikde púšťat nebudu. Když sa vrátíte třeba z bálu za dva dni nacicaní jak zákon káže, Janek další deň nebo dva vyspává opícu, a co s takým chlapem? Bývá mu zle od žalúdku, je zelený jak piková sedma, natahuje ho jak kocúra, všecko viďá děcka. No uznaj, je mně to zapotřebí?“ Matalík pokýval hlavou, posunul si hučku do týla, pochopil, že bude muset řešit složitý problém.

„Fanušo, to mně snáď neuděláš, kapela by sa začala rozpadať a potem, kdo nás všecky vozíl v zimě koníkem na saňách? To jako kapelník nemožu přecaj dopustiť! Nemožu za to, že chlapi popíjajú,k aždú pauzu mezi hraním jich domácí dycky volajú do šenkyša – a nejíť tam, to by nestálo za to, urazili by sa."

Aby babiččino rozhodnutí aspoň trošku otupíl, pověděl jí jednu příhodu z bálu. „Hráli jednúc na oznických pasekách na Valašském bále. Dali jim tam velikú krabicu plnú cukrového a zákusků. Chlapi si podla chuti brali. Enem pikolín Francek si odkládál zákusky do papíra pod stolem. Asi chtěl robce a děckom donésť nejaké vítané. To sme nakonec dělali aj my ostatní. Ale Francek ty zákusky doslova žrál a jeho zákusky pod stolem byly už na velikéj hromadě. A tož když o další pauzi odešél Francek na „witaj Cyrile“,odlehčili sme jeho hromadě pod stolem. Když to zjistíl, nafúkl sa jak holub voláč a pronésl – nenažranci! Vynechál jednu sériu pěsniček a ostál sedět. Když sme dohráli, šli sme si zobnúť cukrového. Francek byl pryč a v hromádce jeho zákusků byla zatlačená zubní protéza. Poznali sme ju. Často mu vypadávala z huby, když trošku rychléj mluvíl. Cimbálista Fabián to rychlo vyřešíl. Protézu vytáhl ze zákuska, olíznúl ju a potem sa ošklebil. Vyptál si kúsek papíru a napsál mu naň: Ty prasa, umyj si zuby, kdo to má bez gázmasky jesť!?"

Babička se této příhodě zasmála, ale Matalík vycítil, že je už rozhodnutá svého muže Janka na akce jeho kapely nepouštět. Chtěl ale Janka v kapele udržet. A tak vyrukoval s těžkým kalibrem. Bylo o něm známo, že nosívá sebou v lahvičce jakýsi likér a když některému z muzikantů bylo ne zrovna dobře, dal mu štamprlku toho zázraku a za hodinu byl chlapík zase schopen hrát.

„Fanuško, povídáš, že Janek mívá blbkavů opícu, při kteréj tasemnice majú olympiádu a Janek domlúvá nožičkám, aby rychléj utěkaly nebo že jich posere? Tož na to bych měl aj medecínu, je už mockrát odzkúšaná na mojich chlapoch. Eště sem nikomu neříkál z čeho je dělaná, každý ale može věděť, že mosí k ní byť dobrá slivovica. To je základ!"

Strýc pozorně sledoval, jak na babičku působila řeč o léčivém likéru. Ta se k tomu stavěla lhostejně, na nic se neptala a chystala se odejít. Ale to už Matalík nevydržál a protože mu na dědovi - muzikantovi opravdu záleželo, chytíl babičku za ruku a povídá: „Recept na ten lék sem ešče nikomu nedál a ani ho nikomu nedám. Ty recept takéj opatruj, protože negdo by ho píl tajak kořalu a on by stratil účinek. Vem si papír a tužku ,já ti to nadiktuju“. Na kramfleku se otočila a přinesla kabelu od mouky a atramentovú tužku. Naslinila si ji a zapisovala si, co jí Tonek diktoval.

Babička nakonec Matalíkovi slíbila, že děda Janek bude dál hrát s kapelou a v zimě bude muzikanty vozit na účinkování na saních. Počítala též s tím, že když bude opatrovat koníka a saně, nebude moci tolik pít. Ale pro případ, že by bylo třeba, založila podle Matalíkova receptu léčivý likér.

Toho roku před vánoci napadlo hodně sněhu. Na Štěpána jela kapela hrát na zábavu do Vesníka. Bylo to jedno z mála míst, kde se zábava obešla bez rvaček. Proto tam muzikanti rádi jezdili. „Chlapci sa u nás sešli už odpoledňa,v dobréj  náladě. Do saní si přidali aj několik dék, protože nad ránem,až sa budú vracať bude mráz – samec."

Štěpánská skončila až po půlnoci. Děda připravíl koňa, muzikanti nasedli  a po chvíli spali, jak když jich do vody hodí. Cesta ubíhala klidně. Naraz sa ozvalo žúchnutí a Janek zpozorovál, že jim chybí Ferenc. Byl trochu ciclý. Chlapi ho našli  v zámeti pod cestú, už měl cimbálek položený pod hlavú a chystál sa spať. Stávaj! Stávaj hore, pazgřivče nacicaný! Ale Ferenc že né, ať mu dajú svatý pokoj, že chce spať. A na to, že býl  o neco větší než kýbl se zdvihnutým uchem, měli s ním moc práce. Konečně ho zabalili do déky a šúpli ho do saní. Janek popohnál  koníka, rolničky na jeho postroji jemno cinkaly  a po chvíli všeci spali – až na Janka a Metúda Zúbkového, co hrál v kapeli druhé husle. Občas sa ozval aj hrubý zvonec nazývaný křapák.

Jeli hlubokým lesem, všade bylo ticho. Najednúc přeběhnúl před koněm veliký divočák. Kůň sa leknúl, zařehtál, vzepjal sa na zadní a vběhnúl do lesa mezi stromy. Chlapi popadali ze saní jak hrušky až na dědu Janka. Ten sa snažíl ukočírovať  splašeného koňa. Ale marno! Ten kličkovál mezi stromy. Děda držál opratě a létál rovno se saňama. A tu začal kůň úplně běsniť. Kolem něho začalo běhať několik divočáků. Saně narazily do stroma a děda si zlomil nohu ve stehně. Křičál od bolesti a když doběhli chlapi, uviděli ,že dědovi trčí z nohavice kosť. Chytili zpěněného koníka, naložili Janka na větvama a dékama vyložené saně a jeli rychlo k doktorovi. Ten ho svojím autem dovézl do vsetínskéj nemocnice. Tam dědu operovali. Asi za měsíc ho poslali dom. Noha sa mu celkem dobře hójila,ale on furt chtěl něco dělať a tak sa mu do rany dostala nejaká nečistota. Matalíkovi chlapci za ním chodili a hráli mu nové pěsničky. Zdálo sa, že děda po návštěvě kamarádů dycky pookřál. Jednúc  přijeli,ale bez Fabiána. Povídal jim,že dnešní návštěva bude smutná a on na takovéj nemosí byť. A Jankovi že doma zahraje dvě fuglnové pěsničky. Chlapci dojeli, ale děda jich už nepoznával. Umíral…"

Babička přestala vyprávět. Chvíli bylo strašné, bolestivé ticho. Maminka rozsvítila. Všichni plakali. A tak když paní Šuláková zpívá tu nádherně pravdivou písničku o valašských muzikantech, vždy si vzpomenu na dědečka Janka:

„Muzikanti, to sú chlapci, dostanú sa do nebe.
Mezi svaté, chocholaté, co dělajú he, he, he.
První půjde húslista a za ním cimbalista
a nakonec na půl kozi ponese sa basista...



Mrkání
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Konec smutný, ale vyprávění hezké.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.