Mrkání (1. část): Bruslař

Mrkání (1. část): Bruslař

4. 11. 2013

Podzim, i když ho člověk nemá zrovna v lásce, má své neopakovatelné kouzlo. Stromy jakoby soutěžily, který z nich bude barevnější, aby nakonec vytvořily pléd nenapodobitelné krásy. Zatímco jehličnany až na modřín zůstávají stále zelené, to listnáče hýří širokou paletou barev od světlé žluté přes oranžovou, okrovou a hnědou až po purpurovou a karmínovou. Působí to na člověka jako kýč, ale my ho přímo hltáme a snažíme zachytit jeho jedinečnost v tomto okamžiku, protože zítra, za týden a příští rok bude jistojistě zcela jiný...

Do valašských kopců a do údolí se plíživě vkrádá mlha. Toto bílé mléko,syrové a nevlídné, vydrží někdy i celý den a znepříjemňuje poslední práce: sklizeň brambor a řepy. Už za tmy vjíždějí do dvorů plně naložené vozy. Ale hned na to mizí jejich obsah ve sklepích a řepa, která není zbavená listů, se ukládá na hromadu, aby se v příštích dnech, až bude všechna úroda z polí doma, dočkala konečného zpravování Odkrojené listy, tzv.krky se rozložily nebo pověsily na větve stromů na zahradě, kde zcukernatěly a staly se významnou částí krmení pro dobytek. Když díky, byť slabému slunečnímu teplu, aspoň trošku oschne spadané listí na zahradě, je třeba je rychle shrabat a uložit je jako rezervu pro podestýlku na zimu. Sláma s řepou mohou být vhodným krmivem.

A přesto měl i sychravý podzim své kouzlo – mrkání. Na tento okamžik jsme my, děti, čekaly jako na vrchol dne. To se babička posadila ke kachlovým kamnům v kuchyni, ze kterých sálalo příjemné, až uspávají teplo, ostatní se posadili, kde bylo volné místo a mrkání mohlo začít. Někdy přišli i sousedé, někdy se zastavil i babiččin synovec - akademický malíř Karel Hofman, který měl svůj ateliér na Soláni a maloval hlavně milované Valašsko. A k němu patřila neodmyslitelně paní Jarmila Šuláková, kterou Valaši nazývali Valašskou královnou. Mistr Hofman měl velký smysl pro humor a jeho vtipy, anekdoty a různé fórky byly vždy zpestřením...

Bruslař

Tatínek Mistra Hofmana byl typický Valach: vysoký, štíhlý, samý sval a šlacha. Na hlavě nosil po celý rok hučku – valašskou menší beranici. V koutku úst mu klimbala začouzená fajfka, kterou si sám vyndal z úst jen při jídle. S fajfkou chodil i spát.Tu mu pak jeho žena, tetička Fanuša, vzala z úst až tvrdě usnul. To bylo vždycky lamentací, když se probudil a zjistil, že fajfka není tam, kde byla, než šel spát.Každévvráno,vza každého počasí, proběhl několik koleček kolem dvorku a pak se za značného brblání, že nemá fajfku, umyl ve studené vodě. Říkali mu „Železný Hofman.“ Nevěděl, co je to rýma, chřipka, angína, nebolely ho klouby… A tento pětasedmdesátiletý stařík když se objevil první pevný led na potoku nebo na řece Bečvě, vyrazil s kolumbuskami přes rameno a s nezbytnou fajfkou v ústech za svou vášní – bruslením. Kolumbusky připevnil na valašské papuče, u kterých měl zpevněnou podešev, zkontroloval stav tabáku ve fajfce a rozjel se po ledové ploše. Jednou prý nezvládl otočku a po hlavě vletěl do vrbového proutí. Nejprve prohlédl fajfku, jestli neutrpěla újmu a když ji shledal bafáníschopnou, snažil se zvednout z ledu. Nějak to nešlo. Po několika marných pokusech se obrátil na děti, které se proháněly po ledu a staříčka na kolumbuskách braly jako jednoho z nich.

„Ozéfku, pomož mně na nohy. Šak sa mně rozjížďajú, jak mokrému telati! Poď honem, lebo mě nachládne faja. Bože, ogare, nelúdaj sa, jak slimák na zpátečku. A vem sebe aj Fanuška Okénkového, šak ty máš asi sily za dva slabé!“ lamentoval staříček a pokoušel se vstát z ledu. Chlapci se konečně vzájemně dopravili ke staříčkovi a opatrně ho zvedali, až se jim podařilo postavit ho na nohy. “Děkuju vám,otlemci. To víte, já už su jak starý nenamazaný kostitřas, s tým sa musí nakládať jak s nevěstů.“ Šak sme vás zdvíhali opatrno, aby ste sa nám tady nerozsypál," povídá Fanuš a řehní sa jak kobyla. „Ty kamasisko,huncúte, až ti bude tolik roků jak mně, budú ti už nekeré kosti aj chyběť, natož abys hónil po ledě teho nešťastníka puka“, durdil se staříček.

Děti přestaly bruslit a sledovaly rozhovor. Nikdo se nesmál staříčkovu pádu, ba naopak. A tu se jeden z chlapců ozval: „Staříčku, pískajte nám to, prosím vás, šak sa dycky hádáme a rveme jak psi!“ „Rád vám to budu súdcovať. Ale kdo bude nespokojený s mojím rozhodnutím, příde si ke mně pro baňu. Dostane ju takú, že zapomene aj rodokmeň!“ Staříček významně pohrozil fajfkou...“ A pro ty kamasiska budu měť dobrý kšeft – pošlu si jich pro smrť.“

Vzal si od jednoho z chlapců píšťalku a vložil si ji do úst. Potáhl z fajfky a chtěl zapískat. Ale ozval se jen kašel a staříčkovo lamentování. “Fajka a píšťalka nejdú spolem dohromady. A já dám přednosť mojí faji! Ogaři, tu máte puk a hrajte! Ale potichučky, abyste neobudili ryby pod ledem!“ Udělal ještě několik koleček mezi dětmi, pak se posadil na břeh a klíčkem odmontoval kolumbusky z papučí, zamával bruslařům a vydal se k domovu. Spokojeně bafal a pobrukoval si svoji oblíbenou „My sme Valaši..."                                                           


Pokračování...

Mrkání
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.