Soutěž: Akční dovolená aneb "Prchejme!"

Soutěž: Akční dovolená aneb "Prchejme!"

14. 8. 2013

Vzhledem k tomu, že jsem byla pedagogem, těšila jsem se na prázdniny ještě o moc víc, než děti. Přes cílovou čáru školního roku jsem se doslova přeplazila a v polovině srpna jsem stále ještě lapala po dechu. A to mi zbývalo už jen několik dnů na relaxaci a nabití energií na příštích deset měsíců. 

Takto zdevastovaná jsem se s manželem vydala do Chorvatska. Bylo to v létě1994, kdy stále trvala válka a boje o chorvatské území. Nyní bylo právě příměří, takže nám nad hlavou létaly vrtulníky a stavěly nás občas policejní hlídky. Poprvé jsme se lehce vyděsili, když jsme jeli přes pontonový most a kola  našeho auta byla do poloviny ponořená v mořské vodě. Navíc to od moře foukalo a vlny rozvlnily pontony. Měla jsem pocit, že při každém zhoupnutí sklouzneme do moře. Nebo že se rozpojí pontony a my se propadneme do hlubin.

Předem jsem organizovala záchranou akci. Kdo vezme pejska, kdo doklady, jestli zout boty a pro jistotu odepnout pásy. Tragédie se nekonala a my jsme se vyhoupli na břeh. Zelení, ale živí. Vpravo jsme viděli jediný nerozbombardovaný most v té oblasti na ostrov Pag, hlídaný vojáky s protiletadlovým dělem.  

Pokračovali jsme dál a viděli válkou zničené domy, zbořeniště, obrovské díry v zemi. V Biogradu na moru byly hotely podepřeny kládami a obehnané pytly s pískem. Šipka s nápisem "Restaurace" nás dovedla k obrovskému kráteru. Jen ještě neodstranili tu šipku. Našli jsme si pokoj na přenocování, dojedli zbyteček svačiny na cestu a trochu jsme spali.

Ráno jsme zjistili, že má naše fenka zánět v uchu. Inu, jeli jsme, kam nás poslali, ovšem veterinární klinika byla rozstřílená a prázdná. O kousek severněji se jelo k Vranskému jezeru a shodli jsme se, že nevidět ho, by byla velká chyba. Šikovně jsme se vyhnuli zátarasům a už jsme si to svištěli obdivovat krajinu. Než jsme objeli zátarasy, všimla jsem si několika místních občanů s půllitrem v ruce. Při našem návratu ještě stále seděli bez pohnutí, z půllitrů neupito. Jak jsme projížděli kolem, otočila jsem hlavu a v tu chvíli jsem uviděla varující nápis o srbských partizánech u jezera a dál na sever. Vrátili jsme se na nábřeží a v lékárně koupili mast a kapky do uší pro lidi. Během dovolené se jí uši zahojily.Ještě jsme předali krabice s oblečením a botami, jenž jsme vezli pro potřebné.

V Šibeniku jsme špatně odbočili a namísto při moři, jeli jsme do Splitu vnitrozemím. Věděli jsme , že v lesích za nic moc širokou loukou jsou srbští partizáni a vojáci. Vyrazila jsem ze sebe: "Ty koukej na cestu a jeď co nejrychleji, já budu pozorovat okraj lesa a jakmile uvidím pohyb, zařvu "Stop!" a skočíme do pangejtu." Cestou nás stavěla a uklidnila jedna hlídka. Sdělila nám, že do Splitu je to kousek a ať pak pokračujeme po ostrově Brači. Měli jsme namířeno někam do okolí Dubrovníku. Přeplavili jsme se trajektem na Brač, po rovné cestě jsme jej přejeli a opět jsme se přeplavili na pevninu.

Makarská měla krásné nábřeží s palmami a okouzlila nás natolik, že jsme zůstali.Neřekla jsem, že jsem odjížděla s ischiasem a po tabletkách na bolest mi bylo špatně. Nebrala jsem je proto a v moři jsem používala  jen ruce. Na pláži s námi užívali dovolené manželé, on Chorvat, ona úplně bílá  Němka. Měla lehce narezlé vlasy a tělo jak z alabastru. To snad v životě nevidělo slunce. Typ, který se spálí, když se podívá z okna. Zatímco my a její manžel leželi ve stínu a na slunci jen oschli, paní ležela celý den na slunci. K večeru byla tak spálená, že se sotva zvedla. Myslili jsme si, že druhý den nepřijde, ale byla tam. Pražila se na slunci jako den předtím, jen s tím rozdílem, že jí manžem poléval podmáslím, aby spáleniny chladil a zmírnil bolesti. Říkala jsem mu, jestli by nebylo lepší, aby manželka ležela ve stínu. Řekl jí to, ale důrazné zavrtění hlavou znamenalo, že pojede domů opálená, kdyby se měla desetkrát sloupat. Pracovala na druhém stupni popálenin a očividně jí to uspokojovalo. Manžel jí láskyplně poléval podmáslím a pečoval o ni s neuvěřitelnou oddaností.

Další den přišel jen manžel. Myslili jsme, že si žena léčí popáleniny, ale ne. Chytil ji ischias (asi z přemíry podmáslí), tak ležela. Věnovala jsem jí mé prášky na bolest a něco prášků na uvolnění svalů. Další den ještě nepřišla, ale třetí den byla jako rybička. Odměnou nám bylo její uzdravení, ale hlavně aktuální mapka trasy zpáteční cesty domů, kde nehrozilo nebezpečí napadení srbskou armádou.  
Odjížděli jsme dříve, než onen manželský pár, a tak jsme se ani nedověděli, zda paní dosáhla i třetího stupně popálenin. Ovšem co víme bezpečně, že její oddaný manžel zkoupil všechno podmáslí v okolí, aby se v něm jeho připálená ženuška mohla koupat, když už polévání nestačilo.

 

Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde.
Moje prázdniny
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ladislava Jankovská
Milá paní Jano, protože je Chorvatsko naší láskou, hlavně moře, už jsme ho navštívili vícekrát a vždy vypracuji plán výletů, neboť ležet celý den na pláži nebo na skalinách nás zase tolik nebere, takže projedeme oblast, kde právě jsme a máme tudíž dost zážitků. Po výletu jdeme k vodě a k večeru jsou pláže docela vylidněné, takže máme moříčko jen pro sebe. Když to vezmu od severu k jihu, byli jsme na Istrii, na Krku přímo v Krku, bydlili jsme kousek od moře a večerní procházka po promenádě do centra byla neuvěřitelná. Moc se nám líbilo, ale nyní vyšroubovali ceny a už je to jen pro boháče. V Biogradu na moru v 87.roce, na příslib. Naše první dovolená mimo republiku, vůbec se mi odtud nechtělo. Museli jsme jet přes Maďarsko. Dále Pakoštane, nádherné moře a příroda kolem, Jesenice-Suhi Potok, bydlení přímo na pláži, ale provoz, že se nedala přejít silnice a vyjet autem ze dvora byl nadlidský výkon. Ovšem údolí řeky Cetiny nám pak bylo odměnou. Na už zmíněné Makarské, zapomněla bych na Vodici, kde jsme vymysleli, jak neplatit parkovné, když se nám nechtělo nosit vše pěšky. Řešili jsme to tak, že jsme tam byli dříve, než výběrčí a schovali auto za stromy. Také jsme bydlili na Čiovu, ale koupání nic moc a daleko. A konečně v Cavtatu, tedy ještě kus pod Dubrovníkem, a na výletě jsme byli až v Kotoru. Přepluli jsme trajektem do Černé Hory a objeli jsme celou Boku Kotorskou. V Dubrovníku jsme byli na vystoupení všech krajových lidových souborů, i z Bosny, Č.Hory, Slovinska, nádhera! Jinak městečko Cavtat není až tak starobylé, nic moc tam není, ale je to nejjižněji položené poslední ubytování. Samozřejmě jsme propátrali široké okolí, i pevnost, hlídající zemi před přepadením z moře. Letos jsme to zkusili ( z nějakého slevarisu, jinak jezdíme na blind) do Hotelového komplexu Resnik v Kaštelu Štafilič, s chatkami nebo "bungalůvky", lákalo nás all inklusive, takže jsme nemuseli vézt balíky jídla a vody. Bylo to bezstarostné, ale dálka, navíc mně moc nechutnalo, jsem mlsná a pít se muselo jen v jídelně. Líbilo by se mi jet do Poreče a bydlit v areálu Pláva Laguna, viděli jsme to a uchvátilo nás, ovšem je to drahé. Také nás už všechno bolí, tak to vypadá, že budeme na chalupě a tu a tam si zajedeme na výlet po Česku a Moravě, i když jsme už prozkoumali všechny kraje, skoro všechna krásná náměstíčka a množství hradů a zámku, my nezmaři. Jenže z důchodu nic nezbývá a penzijní fond se už hodně ztenčil. Na Plitvicích jsme se také zastavili, ale byli jsme utahaní, neboť kvůli nehodě byla desetikilometrová objížďka, kterou jsme za lijáku jeli neuvěřitelných pět hodin. Poprvé jsem záviděla mužům, že mohou čůrat ve stoje. Kdybych se tak nestyděla, přičapla bych mezi dveře. Ale kdyby se dala kolona do pohybu... Raději jsem riskovala rupturu močového měchýře. Na závěr - nádherný zážitek jsme měli ve Slovinsku, v jeskyních v Postojné. Zdravím.
Jitka Chodorová
Sice dobrodružná dovolená,ale já bych řekla i riskantní a nezodpovědná,ale hlavně,že jste se vrátili v pořádku domů.Jeli jsme poprvé do CHorvatska v r.2002 a ještě jsme sem tam narazili na pozůstatky války,ale i při dalších návštěvách.Válka není nikdy legrace,jde o život.
Jana Šenbergerová
Šmankote! Jsem docela dobrodružná povaha, ale na tohle bych asi neměla. Máte můj obdiv. Jsem moc ráda, že jsem stihla navštívit Jugoslávii před válkou. Moc se mi tam líbilo. Mimo jiné jsme byli i na ostrově Pagu, ale na sen mého dětství - Dubrovník - nedošlo. Škoda. Teď už by se mi tam nechtělo. Na zpáteční cestě jsme navštívili Plitvická jezera. Voda je tam opravdu tak neskutečně modrá, jak byla ve filmových mayovkách, a navíc jsem tam viděla v přírodě kvést bramboříky. Nezapomenutelné!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.