Soutěž: Nezapomenutelné prázdniny roku 1968

Soutěž: Nezapomenutelné prázdniny roku 1968

12. 8. 2013

Na tyto prázdniny se nedá nikdy zapomenout. Ukončila jsem 2. ročník SEŠ a jak už to tak bývá, byla jsem zaláskovaná. Každé prázdniny jsem jezdila k sestře na Slovensko. Tentokrát jsem tam, samozřejmě, odjela taky. Jenomže se svou láskou jsme vymysleli tajný plán. Pojedeme spolu na týden na Mácháč. Ale jak to udělat?

 

„Hele, pojedeš na Slovensko, sestře řekneš, jak se věci mají a 9. srpna přijedeš.“ Telefony v té době moc nebyly, takže nehrozilo, že by mě naši zkontrolovali. Domluvený den jsem byla zpět doma. Ale ne doma, čekala na mně má láska. Přespali jsme u jeho rodičů a druhý den jsme odjeli na Mácháč. Bylo to fajn, hrozně rychle čas utekl a já se 20. 8. chystala, že druhý den zase odjíždím na Slovensko.

 

Můj přítel ve středu ráno nastupoval do práce a já jsem šla pěšky na nádraží. Už v noci nás budila letadla, která létala nějak častěji. Byli jsme mladí a nepřikládali jsme tomu nijaký význam. Když jsem šla k nádraží, bylo mi divné, že chodí tolik lidí pěšky a s tranzistoráky u ucha. Ale vzhledem k tomu, že jsem šla, jak se říkalo „od fabrik“, tak jsem si říkala, že takhle chodí lidi ráno do práce.

 

Na nádraží jsem si zakoupila jízdenku do Liptovského Mikuláše a paní pokladní na mně divně koukala. Nasedla jsem do vlaku, do kupé, kde již seděl starší manželský pár. „Kam cestujete, slečno?“ „Za sestrou do Liptovského Mikuláše.“ A spustila se lavina: Paní i pán mluvili o překot: „Slečno, nejezděte! V Praze se střílí! Jak přejdete na druhé nádraží?“ Pán zapnul tranzistorák: A já slyšela: „Občané, zachovejte klid! Byli jsme okupováni vojsky Varšavské smlouvy!“

 

Mozek pracoval na plné obrátky. „Co mám dělat? Jet a třeba se nechat zastřelit v Praze? Jak se pak zase dostanu domů? Ale taška a některé moje věci byly na Slovensku. Rozum velel: „Vystup!“

 

Výpravčí pískal na odjezd a já vyskakovala z pomalu se rozjíždějícího vlaku. Z Podmokel do Děčína za náměstí ještě jezdili trolejbusy, dál už ne, protože ze Hřenska jezdily tanky, obrněné transportéry a nákladní auta plná ozbrojených vojáků. Na ten lomoz a hluk se nedá zapomenout. Všude byla spousta debatujících lidí, zmatek, pláč, beznaděj... Otazníky, co se to vlastně děje? Bude válka? Co bude?!

Šla jsem za mamkou do práce, protože moje klíče od bytu byly na Slovensku. Ta byla ráda, že mně vidí, ale bylo jí jasné, že v tuhle ranní dobu jsem nepřijela ze Slovenska. „Kde jsi byla?“

 

Musela jsem s pravdou ven. Mamka vyřešila situaci. „Tady máš klíče, mazej domů, ať jseš tam dřív, než příjde táta z práce.“ Stihla jsem to. Když táta dorazil, byl rád, že jsem doma. Jezdil do NDR jako strojvedoucí a řekl mi: „Tak jsi přijela v pravý čas. Říkali jsme si s chlapama, že se něco děje, protože už nějaký den před 21. srpnem jsme viděli vojenské vlaky, které čekaly blízko naší hranice. Mysleli jsme si, že bude nějaké velké vojenské cvičení. No, hlavně, že jsi doma!“ 

 

Následovaly dny, kdy byly demonstrace, roznášeli jsme noviny, psaly se vápnem nápisy po zdech a nikdo netušil, co všechno ještě prožijeme. A můj tajný výlet na Mácháč nebyl mému tátovi nikdy vyzrazen.

Dal by se napsat román na pokračování, ale snad někdy příště ;)

 

Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde.
Moje prázdniny
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Mazurová
I já se pamatuji na 21.srpen 1968, bylo mně 15 let a 20. srpna jsem jela se svoji sestrou a rodiči do Prahy. Byl to pěkný výlet a my jsme se vrátili domů pozdě v noci. Ráno jsme si trochu pospali a 9 hod zapnuli rádio, odkud byly slyšet neuvěřitelné zprávy, mysleli jsme si, že dávají snad nějakou detektivku, ale brzo jsme zjistili, že je to krutá skutečnost. V našem městě se pak ruská vojska přesunula do místních kasáren.
Marie Novotná
Souhlasím,na tohle se zapomenout nedá.Bylo mi 15,brácha ,,čerstvě"narukoval a děs tanků a obrněných vozidel v naší malinkaté vesničce na Vysočině,to byla hrůza a děs.
Ladislava Jankovská
Škoda, že ta jednota lidí v 68., 69., kdy jsme mohli vyhrát nad bolševiky a v ulicích města jsme zpívali naši hymnu, a také v 89. kdy se národ nedal. Bylo to úžasné. Škoda, že nás sjednotí jen takové zážitky, a pak vše zapadne do starých rezavých kolejí. Pomluvy, závist, tunelování, korytářství, "trafiky" atd.
Olga Štolbová
Nikdy nezapomenu tu hrůzu,v Praze na Kulaťáku, tehdy náměstí VŘSR,stály tanky a tankisti černých maskáčích,připravení k palbě a nikdo nevěděl co se bude dít.Měla jsem doma dvě dospívající děti,rozhodnuté bojovat,tolik strachu jsem ještě nikdy nezažila.
Zuzana Pivcová
A já jsem na prázdniny 1968 vzpomínala v loňském soutěžním příspěvku Mělo to být super léto. Kdo to prožil, asi opravdu nezapomene.
Růžena Antlová
Nedá se zapomenout bylo mi 17 chodila jsem s chlapcem vyprovázela jsem ho denně na nádraží a zrovna u našeho domu na křižovatce stál tank .Když jsem kolem něho chodívala tak jeho hlaveň se otáčela ve směru mých kroků.Pro okupanty v tanku asi sranda ,pro mě hrůza.
Jana Šenbergerová
Na ty se opravdu nedá zapomenout... Byla jsem měsíc vdaná a můj muž, absolvent VŠB, si musel odsloužit rok základní vojenské služby. 20. srpna jsem se vrátila z Pardubic, kde jsem ho navštívila, a pak už jsme se hodně dlouho neviděli...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.