Narodila jsem se ve městě na česko-polské hranici, ale žila v rodinném domě ve vilové čtvrti na jeho okraji, tehdy ještě obklopeném "divokou" přírodou. Na dohled byly Beskydy.
Měli jsme zahradu, ale já byla pořád někde u přehrady a v lese, nebo aspoň v blízkém parku, kam si chodily hrát děti z okolí. Vyhledávala jsem tajemná zákoutí a užívala si kamarádů i samoty, když nebyli zrovna v dosahu. Mezi poli bylo malé jezírko, kam jsme se v zimě chodili klouzat, a také bunkr z války, který obzvláště lákal k průzkumům. Často jsem se vracela až za tmy a někdy za to schytala i pořádný výprask.
Teď žiji v mnohem menším městě mezi kopci a lesy, ale stále na česko-polské hranici, a jsem tu náramně spokojená, i když bydlím jen v "paneláku", což má ovšem v mém věku spoustu výhod. Nemusím se starat o topení ani o zahradu, tu na balkoně zvládnu snadno. Obchod, lékař i lékárna jsou hned vedle, a do práce jsem mohla přeběhnout v bačkorách.
Během několika minut jsem v lese, a ne ledajakém, na náměstí, v kině, v galerii, na kole i u rybníka, nebo uměle vytvořeného jezera, anebo dokonce na tržišti v Polsku. Za hodinu vyšplhám na rozhlednu a kochám se a kochám. Kolem se vlní Jeseníky a do dálav zve polská rovina.
Když zatoužím po ruchu velkoměsta, sednu do autobusu nebo vlaku a tradá třeba do Olomouce. Tam se mi moc líbí, ale dlouho nevydržím. Docela mě baví jezdit tramvají. Těch tváří a osudů! Moje rozzářená tvář je v kontrastu s těmi ustaranými. Jejich nositelé tam žijí svůj všednodenní život, zatímco já si užívám výletu. Zkontroluji výkladní skříně, abych věděla, co se nosí, projdu galerie a parky. Zajdu do ZOO, kde se mi moc líbí, a začne se mi stýskat.
Co by se také dalo čekat od Tree? Stromy přece žijí v lese.
