Je to pozoruhodné ohlédnutí o sto let zpátky. Tehdy byla jedna část Vídně, metropole mocnářství, jehož jsme byli součástí, domovem Adolfa Hitlera, Lva Davidoviče Trockého, Josipa Broze Tita, Sigmunda Freuda a Josifa Vissarionoviče Stalina.
Lidí, kteří formovali (nebo ničili) 20. století
V lednu 1913 muž, jehož pas nesl jméno Stavros Papadopulos, vystoupil na vídeňském nádraží z vlaku, který přijel z polského Krakova. Pleť měl tmavší, zdobil ho velký, venkovsky vyhlížející knír a nesl velmi obyčejný dřevěný kufr.
„Seděl jsem u stolu,“ napsal o řadu let později jiný muž, s nímž se měl nově příchozí sejít, „když se po zaklepání otevřely dveře a neznámý vstoupil. Byl nevysoký... hubený... zašedlou pleť pokrytou dolíčky po neštovicích... v jeho očích jsem neviděl nic, co by připomínalo přátelství.“
Pisatelem těchto řádek byl disidentský ruský intelektuál, vydavatel radikálních novin Pravda. Jeho jméno bylo Lev Trockij. Muž, kterého popisoval, se ve skutečnosti nejmenoval Papadopulos. Narodil se jako Josif Vissarionovič Džugašvili, přátelům byl známý jako Koba a nyní se na něj vzpomíná jako na Stalina.
Trockij a Stalin byli jen dva z mnoha mužů, kteří žili v roce 1913 v centru Vídně a jejichž životy byly předurčeny formovat – nebo ničit – většinu z 20. století.
Byla to nesourodá skupina. Oba revolucionáři Stalin a Trockij byli na útěku. Sigmund Freud byl naopak už dobře zavedený. Tento psychoanalytik, vynášený svými stoupenci coby muž, jenž otevřel záhady mysli, žil a provozoval praxi v ulici Berggasse.
Hitlerovy zmařené sny o malířství
Mladý Josip Broz, který později získal jméno jako jugoslávský vůdce maršál Tito, pracoval v automobilce Daimler na předměstí Vídně. A pak tu byl čtyřiadvacetiletý muž ze severozápadu Rakouska, jehož sny o studiu malířství na vídeňské Akademii výtvarných umění byly dvakrát zmařeny, a který nyní žil v ulici Meldermannstrasse nedaleko Dunaje. Jistý Adolf Hitler.
Nad tím vším panoval z paláce Hofburg císař František Josef I., který vládl od velkého revolučního roku 1848. Arcivévoda František Ferdinand, jeho jmenovaný nástupce, přebýval v nedalekém paláci Belvedere a netrpělivě čekal na trůn. Místo toho byl ale v roce 1914 zavražděn, což odstartovalo první světovou válku.
Vídeň v roce 1913 byla hlavním městem Rakouska-Uherska sestávajícího z patnácti národů a více než padesáti milionů obyvatel. „Byla jakousi kulturní polévkou přitahující ambiciózní osoby z celého císařství,“ řekla Dardis McNameeová, šéfredaktorka Vienna Review, rakouského měsíčníku, který vychází v angličtině. „Méně než polovina ze dvou milionů tehdejších obyvatel města byli místní rodáci. Čtvrtina byla z Čech a Moravy, takže čeština byla společně s němčinou běžná na mnoha místech,“ dodala s tím, že lidé v císařství tehdy mluvili desítkou různých jazyků. „Důstojníci rakousko-uherské armády museli být schopni vydávat rozkazy v jedenácti jazycích krom němčiny. Každý z jazyků měl také vlastní oficiální překlad národní hymny.“
Skvělé místo, kde se v Evropě ukrýt
A tato unikátní směs tvořila vlastní kulturní fenomén v podobě vídeňských kaváren. „Kavárenská kultura a debatování nad kávou je bytostnou součástí vídeňského života dnes stejně, jako tomu bývalo tehdy,“ vysvětlil Charles Emmerson, spisovatel a výzkumník ústavu mezinárodních vztahů Chatham House. „Vídeňská intelektuální komunita byla ve skutečnosti dost malá a každý se znal s každým. To poskytovalo možnost pro výměnu názorů napříč kulturními hranicemi. To hrálo do karet politickým disidentům a těm, kdo byli na útěku. Když jste chtěli najít místo, kde se v Evropě ukrýt a kde jste zároveň mohli najít spoustu dalších zajímavých lidí, pak Vídeň byla tou pravou volbou.“
Freudovo oblíbené útočiště, Café Landtmann, pořád stojí na bulváru obklopujícím historické vnitřní město. Trockij a Hitler navštěvovali Café Central jen několik minut chůze odtud, kde si hosté dopřávali dortíky, noviny, šachy, ale především rozhovory.
