WéCé a já

Hezké záchodové téma, na úlevu chodí páni i kmáni. Když vidím někoho veleveleůležitého, tak i ho v určité situaci představím. My měli světě div se v baráku splachovacím záchod na chodbě bez topení a jistěže zamrzl hned první zimu a všichni nájemníci museli chodit s kbelikama s vodou, nejlépe teplou, aby misa nezamrzla. To snad kadibudky už byla lepší s tím samospádem.

Bohužel jsem se dostala k dočtení celého skvělého hlavního příspěvku až teď, ale vlastně bohudík - přibyly mezi tím skvělé příspěvky i zde ;-) Stalo se mi jednou na trajektu mezi Sardinií a Korsikou, že už jsem fakt křížila nohy a u dámského wecka fronta a u pánského nikdo, byly naproti sobě, oba malé a klasické, a tak jsem vklouzla tam. Když jsem vycházela ven, situace se mezi tím obrátila a koukalo na mě několik překvapených mužských párů očí a jeden zvláště ohnivý Ital se mi jal vehementně verbálně i neverbálně vysvětlovat, kam patří seňory spolu s ukazováním na piktogramy a zřejmě mě považoval za přitroublou, a tak jsem udělala pokorné "namasté" a všichni jsme se rozesmáli :-D Manžel mi tu historku předhazuje už roky :-D

:- To jsme měli před lety v brněnském kině Scala divadelního typu docela noblesně rekonstruované záchodky a na jednom pánském klozetu občas zvláštní jev - přikrytá záchodová deska pokálená; kontrolní otázka - proč asi, ta dam ta dá da, proč asi? :-)

V našem domě byl normální zděný splachovací záchod a měl i malé okénko, které vedlo do zadní části zahrady. Tam stál malý přístřešek na zahradní nářadí. Náš černý kocour si našel, jak se rychle dostat domů cestu tak, že vyskočil na přístřešek a odtud skočil do okénka, zejména, když tam někdo právě byl a bylo tam světlo. Jednou jsme měli návštěvu a najednou se z oné místnosti vrátila přítelkyně úplně bledá, protože o cestě našeho kocoura nevěděla a on, jakmile se posadila, skočil do okénka. Byla tma, on byl černý a svítily mu v okénku jen žluté oči. Říkala, že se o ni pokoušely mdloby, jak se lekla. Od té doby jsme na tuto situaci návštěvy předem upozorňovali.

Záchodové a exkrementální historky patří k mým nejoblíbenějším :-)

Tak aspoň jeden z mého chlapectví: Na záchod jsme chodili tmavou chodbou s dřevěnou podlahou a chatrným zábradlím. Záchod nebyl splachovací, byla to jen šikmá díra, do které to padalo. Neměli jsme tam ani světlo, tudíž jsme tam chodili se svíčkami . Dělal jsem tehdy různé mladické pokusy a na záchodě mě napadlo, jestli hovno hoří (podle mne totéž napadá tisíce mladých chlapců a ne jen Petra Šabacha). Takže když jsem zas jednou vykonal potřebu a do díry naházel použité papíry (tehdy jedině Rudé právo), zapálil jsem poslední papír a hodil dolů za tou předešlou dávkou. A ty papíry se tam vzňaly .. Co se dělo dál, to už by sem do komentářů nevešlo.

Já miluju záchodové příběhy a sám jsem jich sebral několik - od Velichovek po Brusel. některé jsem napsal do knížky Maléry a já a některé dokonce vyšly tady, ale kdo by to hledal. Také rád fotím symboly na dveřích. Lidi jsou tak nápadití! A od vás to bylo moc hezké vyprávění, úplně jsem si to vždy představoval.

Moc dík všem za přečtení a za vaše vlastní záchodové historky. Pobavily...

Šárko, díky :-) Já teď chvíli nad svou wc historkou váhala - ale nakonec se rozhodla se o ni s vámi podělit. Sousedi vedle nás měli slepice, byly pilné a pracovité, takže se od nich každou chvíli neslo hlasité kdákání, že snesly další vajíčko. Jednou si takhle co by dítě mladšího školního věku doma trůním, když slyším otevřeným okýnkem další slepičí hlášení. Tak jsem to zkusila také. Dařilo se mi to. Až tak dobře, že na mne vlítla starší sestra s koštětem. Myslela, že se k nám opravdu nějaká ta slípka nastěhovala :-)

Letos v lednu ve Švédsku v muzeu Vasa jsme zjistily, že je WC panáčepk a panenka na cedulce oddělen lomítkem a jedny dveře. Po otevření jsme se sestrou uviděly mladý pár. Tak jsme zůstaly. Pak jsme se bavily tím, jak lidé nejistě otvírají. Když např. mladíka vevnitř neviděl muž, co vcházel a uviděl jen ženy, okamžitě přibouchl dveře a zíral na cedulku. Článek pobavil. Díky.