Musím toho druhého brát jaký je?

:-) Institucionalizované vztahy, i láskyplné, stojí na kalkulaci ztrát a výnosů a jejich kvalita je dána úrovní kšeftů od hokynářství po obchodní dům,

Neupravená, tlustá žena je pohroma pro jakýkoli vztah. Některým chlapům je to jedno, ale většina z nich se snaží utéct, hledat jiný život, milenku atd. Ani se jim nedivím.

Do článku mi 3x skočila reklama ,,na srdce jsou Poděbrady", snad aby připomněla, že nejde o kila, ale o srdíčko :-) a souhlasím s paní H. Řezáčovou.

Příklad z rodiny o generaci zpět : Brali se mladí, krásní a z velké lásky ... Paní po dětech přibrala, věkem ještě víc, pán byl štíhlý celý život - vychovali děti, měli vnuky, byli spolu 60 let, no, a neznám šťastnější manželství ... Paní byla pořád Marinka, tak jak ve dvaceti, často se drželi za ruce a nedali na sebe dopustit ... Je vzhled (a kila navíc) v životě dvou lidí tak důležitý? Důležitější než všechno ostatní - cit, porozumění, rodina, sounáležitost, zodpovědnost?

Říká se, že "musí" se jen umřít, jinak se nic nemusí. :-) Spokojené manželství staví hlavně na kompromisech a toleranci, jinak prý spokojené není. Příběh vašeho kamaráda mi připomněl příběh mé známé z práce. Po 30 ti letech manželství, kdy děti vylétly z hnízda, její manžel díky její vynikající kuchyni značně přibral a jí to nebylo příjemné při sexu, ani vzhledově. Ona byla vždy sportovní a zachovávala si i v přechodu a letech nad 50 štíhlou postavu. To se jejímu muži moc líbilo, ale její prosby, že by měl se svou obezitou něco dělat, že už ani ten sex mezi nimi ne-může fungovat (on 120 kg, ona 50kg), jí její manžel řekl, že ho má mít ráda takového jaký je a ať je ráda, že jí finančně zajistí a má muže, který se o vše stará v domácnosti. Faktem je, že známá nemusí (!) dělat v domácnosti nic - vše zařizuje manžel. Takže...? Začala svého manžela brát ne že "musí", ale že je ráda, že ona nic NE-musí! Inu, nelze manželství v pozdním věku paušalizovat na musí-nemusí, jak vidno, je to všude různé...

Něco jiného je ,když do manželství vstoupí závažná nemoc, nějaký úraz, pak ano, s tím se dá smířit,pokud nám na druhém záleží.Ale změní-li se protějšek vlastním vyžráním a leností v kouli sádla,pak je to něco jiného. Nedivím se,že si ten pán našel nějakou bokovku,ale to taky není úplně správné řešení. Jestli mají děti,ty se to nějak dozví a co si budou o tatíčkovi asi myslet? Paní zase bude štkát kamarádkám o něvěře,ale že se jí nechtělo včas hubnout,o tom už se taky nebude moc zmiňovat. Jaký asi bude konec této story???

Smutný příběh a tuším, že ve starší generaci ne až tak vzácný, ty generace další, mladší, už se s tím tak nepárají a s rozvodem to leckdy vezmou zkratkou. Jinak - krajkové prádlo na vzácné chvíle dělá divy i ve vyšším /nebo právě v něm, kdy ledacos zakryje a vylepší/ věku a jako přínosné překvapení zafunguje i po letech vztahu. Jinak naprostý souhlas s Danielou L. Ch.

Skvěle napsaný článek. Je více než jasné, že po dlouholetém soužití asi nebude žena denně chodit doma v krajkovém prádle a muž si nezachová svaly z mládí, ale i přesto je potřeba vztah neustále pěstovat a hýčkat. Že by o sebe lidé měli dbát, je, podle mne, více než samozřejmé. Ale je potřeba dbát i o toho druhého ... pohlazením, pozorností, romantickým překvapením ... Pak nemůže vztah ani po letech zevšednět.

Ano. Bohužel mnoho lidí uvažuje ve smyslu: musíš mě mít rád/a takového/ takovou jaký/á jsem. Už se neusiluje o přízeň druhého. Ten druhý už je "získán", je jistý, tak proč se snažit. Ze vztahu vymizí atraktivita a vplíží se nuda a šeď. Ale ne u všech lidí. Děkuji za zajímavé úvahy ve vašem článku.