Sice se říká, že příroda si pomůže sama, což by mělo platit taky o člověku, ale některý přírodní metody jsou drastický. Lepší je cesta konzervativní než invazní a prevence s regenerací k tomu. A na to
byly vymyšleny lázně, ale má to úskalí. Zdolat posudkovou komisi neni jen tak a vytvoří se tím časová prodleva, a tak je lepší stát se samoplátcem.
Zmožen nemocemi, stářím, trvalou depresí a špatnou náladou jsem přerušil léčebný gaučing a vyrazil je hledat.
Tak třeba na Slovensku lázně římské. Z nich se na svět mnohdy vynořily hluboký myšlenky a páchaly se zde neřesti. Ani jedno však na mě není.
Do jisté míry lze za lázně považovat areál termálních pramenů v Podhájské, ale to je tak leda jen na prohřátí a následnou borovičku.
To Lúčky u Ružomberoku jsou opravdický lázně. K tomu krásná příroda, naproti Veĺký Choč, vyšší než Sněžka, jen ten parník v horách mě nezaujal, i když to byl prý skutečně záměr architekta.
Navíc skoro pod okny nepřetržitě huláká vodopád.
Jen kousek dál pod lesem se informovaným turistům otevře utajené přírodní termální jezírko. Vyplatilo se mi v místní krčmě slušně chovat a poroučet borovičky, a tím se mi dostalo souřadnic. Za stejnou vodu o pár kilometrů níž v Bešeňové se už platí v Eurech.
Na další jezírko odskočím k Jihlavě. Neni termální, ale zato krásně zapadlý jako chaloupky vzadu. Zde by se láznilo i bez procedur. Jenže ve Stajištích, rodišti mého táty, nemají hospodu.
Nedaleko Žiliny, mě v Rájeckých Teplicích a okolí zaujalo, že v každé krčmě lze zaplatit i jedno pivo platební kartou, aniž by mrkli okem.
Při návratu na zlomu Fačkovského sedla, kde se vzalo, tu se vzalo, štrádovalo stádo ovcí přes silnici. Brzdil jsem na poslední chvíli úplně vším. Otočila se jen jedna, jestli jsem manévr zvládnul.
Pod lampou je největší tma. Skoro za humny, v Brandýse nad Orlicí, jsou rehabilitační lázně na endoprotézy. No v mém případě zatím neaktuální, navíc mě odradil komín.
Karlova Studánka. Horské prostředí léčí samo, ale je celá ze dřeva a usnout se zapáleným cigárem, to by zdravotní pojišťovna asi nezaplatila.
Nedaleký lázně Jeseník je noblesa. Léčí tam vodou, což je jako základní surovina velice důležitý faktor, ale ještě tomu chybí dvě ingredience.
Lázně Jáchymov.
Kdo v nich neni aktivní, stane se radioaktivní.
Baťův kanál jsou lázně na vodě.
Ostrožská Nová Ves. Lépe by znělo sýrnaté.
Slatinice. Malé, až skoro rodinné lázničky, ale
naproti v muzeu mercedesových veteránů se schází podivná partička.
O betonový lázně v Uničově nemá nikdo zájem. Vybavení, strava a služby jsou prachmizerný.
A na to jsem háklivý, pač vyžaduju služby nejvyšší kvality. Sociálka na pokoji je základ, no a když je na patře, musí být alespoň odpočinková.
A bez bedny to taky nejde a k tomu dobře vybavená knihovno, nejlépe detektivky, u kterých do poslední chvíle není jasný, kdo je pachatel.
Co se stravování týče, tak každý lázně mají v jídelně vystavený, takzvaný odstrašující set, což se kombinace potravin, které jsou na indexu zdravé výživy. Snaží se tím motivovat lázeňské hosty, ke zdravému způsobu života. Mě teda inspirují vždycky, zvlášť pokud se to dá objednat.
Velké Losiny, velká paráda. Z vířivky lázeňského domu Diana koukáte přímo na Jeseníky.
A nebo na přečerpávající elektrárnu Dlouhé stráně a Praděd,
teda když zrovna neni zataženo nebo nejsou zarosený okna.
Přesuneme se do lázeňského trojúhelníku, zapsaného na seznam UNESCO. Kolonáda se zpívající fontánou dávají dohromady Mariánky.
Pravý lázeňský švihák, to se hned tak nevidí. Má vzorně smotaný deštník i za slunečnýho dne. Však jsem za ním běhal jak paparazzio než se vešel do snímku.
Karlovy Vary za sucha a pusta,
za mokra a pusta
za jasného počasí a
za betonovýho divna.
A na mě až příliš mnoho jazyků, kterými často hovoří i obsluhy v restauracích už při oslovení hosta. A na vycházky taky moc nejsem.
A navíc je zde nebezpečno. Park na kraji města obhospodařují divočáci pod dozorem Karla MMarxe. patrně se zde léčil za ztráty ideálů.
Třetí strana trojúhelníku, Františkovy Lázně, klid a pohodička, ale chlapa na pivo aby lupou hledal,
i když aspoň jeden zde prokazatelně je.
Kynžvart, vedlejší strana troojúhelníku. Nejvíc mě zaujal zámek. Lázně jsou tu úzce specializované.
Na srdce jsou Poděbrady. Zatím mi buší ve správným rytmu a
cestou do centra mi bušilo národním uvědoměním.
Méně známý a trochu ukrytý, ale noblesní lázně Libverda v Jizerkách.
V Litomyšli sice nemají pramen, ale v Lázních ducha léčí ducha. Samostatná fotoreportáž ZDE
Pak začalo přihořívat.
Ve většině uvedených lázní jsem pobýval, abych nakonec našel
ty úplně pravý. Už jen to rozjímání...
Dodržování léčebných procedur není otázka věku, ale chuti pro sebe něco udělat...Byli jste někdo v jiných, ve fotoreportáži neuvedených?