Je středa 5.2.2025, vstáváme jako každý den kolem deváté hodiny a co nevidíme venku? Všude je krásně nasněženo a pořád ještě chumelí. Petr jede do města k optikovi a já, jak tak koukám z okna, se rozhodnu, že musím ven a to bíle padající z nebe vyfotit. A tak se taky stalo.
Teple jsem se oblékla, na hlavu nasadila pořádnou čepici, pro jistotu dala do taštičky mobil, vzala svůj nový Kodak a vyrazila ven. Z okna to vypadalo moc hezky, v reálu také. Snažila jsem se fotit vše, co bylo zasněžené, nasměrovala jsem si to přes most k domovu důchodců a pak kolem potoka k rybníku. Pořád drobně sněžilo, i když už ne tolik jako ráno.
Navštívila jsem kačenky u rybníka, bylo jich tam jen pár, omluvila se jim, že pro ně nic nemám, ostatní se asi schovaly před mrazem. Kolem šli pánové s pejsky, tak jsem si pejsky vyfotila. Na mostě jsem vyfotila ještě jednoho pejska a pomalu jsem se vracela k domovu. Sníh mizel, ale ještě jsem stihla vyfotit stromy kolem domů a jednoho kosa. Zkuste ho najít.
V době, kdy tohle píšu, je už dávno po sněhu. Jsem moc ráda, že jsem šla ven, fotila jsem vše kolem rybníka a kolem našeho domu. Vím, že to není nic světoborného, ale jedna takováhle procházka dokáže trochu uklidnit a trochu zapomenout, co se děje kolem nás. Únor se začal zajímat o pole a třeba se splní rčení Únor bílý pole sílí.