Seděl v křesílku pro hosty a míchal studený kafe. Na stolku kopa vyplněných lejster.
„Jsem hotov. Naše Eliška, byl to spackanej porod. Pak, no ona je prostě stále dítě…Slíbil jsem, manželka už není, že se postarám. Nezvládl jsem to. Elí jen sedí a kouká, nechce jíst a já nevím, jak dál. Možná tady. Máte dobré recenze…“
Nemám ráda, když má někdo u nás veliké očekávání. Jsme jenom ústav, ústav pro tělesně a mentálně postižené. Jistě, děláme, co můžem, ale moc toho není. Bylo mně ho líto.
„U nás je pořádek, dobře tady vaří, snažíme se o individuální přístup, zvykne si.“ Asi jsem měla něco říct o progresívních metodách, ale nějak mi to nešlo.
„Půjdeme na pokoj.“ Chodba byla dlouhá, bílá. U dveří stálo opřené koště.
„To je Mája, uklízí.“
„U vás uklízejí klienti?“ Nemám ráda ty KLIENTY.
„Mája tady bydlí, nemá jiný domov, venku by to nezvládla, a uklízí, když chce. Zakazovat ji to nebudu!“
„Tak takhle to u vás běží.“
Na pokoji bylo boží dopuštění. Eliška seděla na židličce a Mája ji ládovala polévkou. Všude samá nudle a kousky mrkve. Všechno dokola pocákané. „Poslední, ham. Utřít pusu. Hotovo.“
Elí se spokojeně křenila. Pochutnala si. Mája, s pocitem dobře odvedené práce, odkládala talířek.
„Májo ,kde si vzala polívku?“ „V kuchyni, když nekoukali.“
„Kde je sestra?“
„Musela do skladu, slíbila jsem, že se postarám.“
Mája se uculovala, čekala pochvalu. „Postarala jsem se, dobře jsem se postarala.“
„Tak, tohle je ten váš pořádek. Individuální přístup.“
A bude stížnost. Nějak mi to nevadilo, spíš to byl pocit marnosti. Mechanicky jsem sbírala nudle.
Elí se začala vrtět. „Mamí, mamí!“a natáhla k Máje ruku.“Chce čurat, můžu s ní?“
„Jděte, holky.“
Zas jsem to zvorala- Měla sem jít já, nebo zavolat sestru…Ale Mája už držela Elí za ruku.
„Elí, Elí to snědla?“
„Proč by neměla? Vaříme tady dobře.“
Najednou mi bylo k smíchu, jak se postarala. Uklidila, nakrmila a ten přístup byl fakt individuální. Líp by to nesvedl ani promovaný psycholog.
Kouknul na mně. V očích měl veselé plamínky. Nebyl naštvanej.
„Dohlédněte na ně. To bude dobrý.“ Měl pravdu.
Elí a Mája byli nerozlučitelná dvojka. Mája ji z neuvěřitelnou trpělivostí učila, jak se má oblíct tílečko, třičečko, ponožečky, botičky. Tkaničky, už nezvládali. Tatí koupil na suchý zip.
Chodívali na výlet. Elí a Mája na zádech ruksáčky se svačinkou a pitíčko. Za nimi šel Tatí.
Na místní farmě měli zvířátka. Holkám se tam líbilo.
Tohle byla první lekce, kterou jsem dostala od Máji. Bylo to veliké dítě, prostáčik boží, ale srdce měla na dlani.