Území obývané indiánským kmenem Guaraní objevili španělští dobyvatelé již v první polovině 16. století a roku 1776 zde založili místokrálovství Rio de la Plata (v překladu Stříbrný řeka). V něm působili jako misionáři i členové jezuitského řádu, včetně asi tří desítek našinců. V roce 1813 se Paraguay sice stala po krvavé osvobozenecké válce nezávislou republikou, avšak zápasila s hospodářskými problémy. Vnitrozemská poloha mimo hlavní obchodní trasy, těžká dostupnost, minimum nerostného bohatství a nenasytní sousedé nedávaly těžce zkoušenému státečku mnoho šancí do budoucna. Zdejší autoritářský vůdce Francisco Solano Lopez navíc roku 1864 neuváženě zaútočil na Brazílii. Šestiletý konflikt, v němž Paraguayci čelili mnohem mocnější brazilsko-argentinsko-uruguayské koalici, nemohl skončit jinak než porážkou, citelnou ztrátou téměř tří čtvrtin mužské populace a odebráním části území. Jednou z mála výhod zůstával dostatek kvalitní půdy. Nové vedení se v rámci rekonvalescence státu rozhodlo vsadit kartu na přilákání evropských přistěhovalců. Šlo to ztuha. Lidé mířili raději do Argentiny s rozvinutější infrastrukturou. Ale přesto koncem 19. století nacházíme v Paraguayi vznikající kolonie osadníků ze Španělska, Itálie a německy hovořících z Německa i Rakousko-Uherska. Tím se dostáváme k Čechům, neboť z archivů víme, že například v jedné takto nově založené zemědělské osadě s názvem Hohenau, nedaleko města Encarnación na hraniční řece Paraná, se usadilo hned několik rodin od nás. Stejně tak v osadě Nueva Italia u hlavního města Asunción.
Trend osidlování Jižní Ameriky lidmi z Československa nabyl na intenzitě po skončení první světové války. Zatímco do Argentiny se například v roce 1923 vypravilo přes 4900 lidí, Paraguay se stále krčila na chvostu statistik. Situace se změnila o pár let později, kdy běžela kampaň na stránkách československých časopisů o vystěhovalectví, o výhodách exotické země osobně přesvědčoval zájemce i jistý Jan Votruba, jmenovaný paraguayským honorárním konzulem v Praze, a na dálku také Miloš Suchan, olomoucký to rodák, lékař, obchodník a diplomat žijící za oceánem již delší dobu. Čtenář mohl narazit na mnoho lákadel: „Podnebí je velmi zdrav, vzduch suchý a čistý. Není nemocí, není malárie, neb není takřka komárů a much…“. Hlavním přesvědčovacím argumentem měly být pro zemědělce bohatá sklizeň a vysoké výnosy z pěstování rýže, sóji, kukuřice, bavlny, čaje, manioku, cukrové třtiny, buráků, tropického ovoce a dalších plodin. Československé úřady nebyly zprvu propagací kolonizačního záměru nadšené, ale diplomatickými cestami se podařilo sporné body vyřešit a řady odvážných cestovatelů s konečnou zastávkou v Paraguayi se rozšiřovaly. Až do německé okupace se jednalo o 1 069 občanů republiky. Naprostá většina přitom zamířila do sousedství města Carmen del Paraná, nedaleko zmíněného říčního přístavu Encarnación, v hraniční provincii Itapúa. V těchto končinách spravoval rozlehlé pozemky zámožný norsko-argentinský obchodník Pedro Christophersen, blízký přítel norského dobrodruha a diplomata Fridtjofa Nansena, který v letech 1893-1896, jak známo, absolvoval na speciálně postavené lodi s vyztuženým trupem nazvané Fram (norsky vpřed) slavnou polární expedici podél pobřeží Sibiře. Christopherson se rozhodl desítky tisíc hektarů ve svém vlastnictví vyčlenit pro novou kolonii, kterou nazval právě podle legendárního plavidla.
Čeští farmáři v Paraguayi. FOTO: Poskytl M. Nekola
Fram se v průběhu let stala domovem až pěti tisíc lidí, z nichž zhruba jednu pětinu tvořili Češi. Přílivu nových osadníků napomáhala i dostavěná trať z hlavního města, která na hranicích plynule navázala na argentinskou železniční síť. Těmi prvními českými pionýry ve Fram byl Alois Klimeček od Uherského Brodu a Jan Otřísal z Brna. Ve vlakových soupravách sem zanedlouho zamířili další, včetně Slováků, Rusínů z Podkarpatské Rusi i několika navzájem spřízněných rodin Volyňských Čechů. Našli bychom i pár českých Němců z pohraničí a německy hovořících občanů Československa židovského původu, byť ti směřoval spíše do jiné nově založené osady Sudetia, o necelých tři sta kilometrů severněji. Sluší se doplnit, že v roce 1934 se objevil plán jistého inženýra z Brna na založení další kolonie, Moravia, určené až pro dvě stě padesát osob. Celý projekt ovšem vzbuzoval od počátku mnoho pochybností a jen včasné policejní vyšetřování zabránilo, aby zástupy důvěřivců přišly o své vklady do pofidérního kolonizačního družstva. Ani Fram se nevyhnuly kontroverze. Hlavní propagátor a organizátor transportů do kolonie, již vzpomínaný Miloš Suchan, čelil veřejným pomluvám, že osadníky okrádá a vybírá od nich více peněz než sjednaných padesát pesos za hektar půdy. Vinou světové hospodářské krize podnikavému Suchanovi zkrachovala jiná firma, což příliš důvěry nevzbuzovalo, navíc padla paraguayská záložna, kde byla uložena část vkladů družstva, a rozhořel se také konkurenční boj na stránkách tisku mezi Suchanem a manažery obdobného kolonizačního projektu v argentinském městě Missiones. Obě strany se přetahovaly o přízeň zájemců o vystěhování do Jižní Ameriky a házely na sebe špínu. Situaci navíc zkomplikovala válečná vřava, jelikož Paraguay se pustila do střetu se svým severozápadním sousedem Bolívií kvůli spornému regionu Gran Chaco o rozloze přesahující sto tisíc čtverečních mil, kde se předpokládala bohatá naleziště ropy.
Několikaletý nákladný konflikt, v němž přišlo o život 100 000 vojáků, skončil v červnu 1935 vítězstvím Paraguaye, která se tak zmocnila většiny regionu a zvětšila své území o 60%. Ačkoliv Československá republika ústy ministra zahraničí Edvarda Beneše jasně podporovala napadenou Bolívii, včetně zbraňových dodávek, na nevinnou českou populaci Framu se naštěstí neobrátil hněv paraguayských úřadů. Ve druhé polovině 30. let přicházeli stále další osadníci, mezi jinými krajané ze svaté Heleny v rumunském Banátu. Půda pravidelně dávala dobrou úrodu, dařilo se i chovu prasat a skotu. V roce 1939, tak tragickém v našich i světových moderních dějinách, v Carmen del Paraná paradoxně proběhla velká sláva, když díky výdělkům kolonie Fram mohl být postaven reprezentativní spolkový dům s knihovnou a internátní školou, kde se napříště konaly různé zábavy, hudební a divadelní představení. Radost netrvala dlouho, neboť i do zapadlé Paraguaye se přelilo napětí a vyhrocené nálady z Evropy. Prezidentem se roku 1940 stal generál Hinigio Morínigo, neskrývající sympatie k fašismu a nacismu. Úřady začaly pronásledovat Židy a levicovou opozici. Klima v zemi se rychle zhoršovalo, takže i Fram opustilo několik stovek osob a přestěhovalo se raději do klidnější Brazílie či Argentiny. Na konci druhé světové války tak statistici v kolonii napočítali pouhých 300 Čechů a Slováků. A odliv pokračoval. Na repatriační výzvu československé vlády, aby se přihlásili všichni toužící po návratu do staré vlasti, také mnozí zareagovali. Opět se ale ocitli v soukolí událostí, které nemohli ovlivnit. V Československu se mezitím chopili moci komunisté a Paraguay zachvátil chaos, když po se v rychlém sledu po odstoupení Moríniga vystřídalo v prezidentském paláci šest slabých figur. Pro zajímavost lze také uvést, že známá cestovatelská dvojice Hanzelka a Zikmund se u krajanů ve Fram zastavili při své jihoamerické cestě roku 1948 a zmiňují se o tom i v cestopisu „Tam za řekou Argentina“.
Dne 15.srpna 1954 se v Paraguayi chopil otěží moci Alfredo Stroessner, syn německých přistěhovalců, který zahájil svou pětatřicet let trvající krvavou diktaturu. Indiánské kmeny byly decimovány, představitelé levicové opozice končili v žalářích a diplomatické styky se zeměmi východního se přerušily, což v důsledku znamenalo likvidaci české školy, spolku i národního domu. Počet Čechů v Paraguayi dál rapidně klesal a počítal se už jen na desítky. Byli nahrazeni Japonci, ruskými bělogvardějskými emigranty z Filipín a příslušníky dalších národů. Dnes všímaví návštěvníci ve Framu občas narazí na oprýskané české nápisy a potomky původních osadníků, ovšem po detailech o dobrodružstvích českého živlu v exotice v srdci Jižní Ameriky už musejí popátrat v archivech a kronikách.
