Milý pane Beethovene,
nejspíš se divíte, že vám píšu. Nemůžete mě znát, narodila jsem se až 127 let po vaší smrti. Na jednom seniorském portále jsem se chtěla zapojit do soutěže, jejímž jedním tématem bylo napsat dopis nějaké nežijící osobě. Nejdřív mě napadli rodiče. Napsala bych jim, jak vzpomínám na své dětství a jak ovlivnilo můj život. Ten nápad jsem ale vzápětí zavrhla. To bych raději udělala soukromě než veřejně.
Po chvíli má mysl začala bloudit mezi spisovateli, kteří na mě v mládí velmi zapůsobili. Antoine de Saint-Exupéry a jeho Malý princ a Francois Villon svými baladami. Ale přece nebudu psát Francouzům, když jsem studovala ruštinu a němčinu, a ruskou a německou kulturu znám tedy docela dobře a je mi blízká. Na chvíli jsem se zastavila u několika spisovatelů. A pak jste mě napadl vy! A bylo mi jasné, že jste ta nejlepší volba.
Chtěla bych vám poděkovat za to, že jste obohatil můj život. Samozřejmě jsem už od školních let věděla, že jste byl hudební skladatel. Blíže jsem vás ale poznala až na fakultě. Při praktických cvičeních z němčiny. Vyučující, po mamince poloviční Němec, nám přehrál Ódu na radost a poskytl nám její text v němčině. Slova básně Friedricha Schillera na mě velmi zapůsobila. A k nim vaše hudba! Měla jsem pocit, že jsem nikdy neslyšela nic krásnějšího. Neumím zpívat, ale Ódu jsem si stále zpívala tak dlouho, až jsem si slova zapamatovala. A pamatuji si je dodnes; jen si už tolik nezpívám. (Jiná vyučující nám řekla, že na vaši melodii se dá zpívat říkanka Polámal se mraveneček.)
Miluji sborové zpěvy. A pocit při poslechu Ódy na radost, burácející koncertním sálem, je nesdělitelný. Svého času mě napadlo, že bych chtěla, aby mi ji zahráli na pohřbu. Postupně jsem objevovala vaše další překrásná díla.
Vím, že jste neměl snadný život. Zažil jste slávu, vzestupy i pády, postihla vás největší tragédie, která snad může hudebního skladatele potkat – ztráta sluchu. Byl jste rozporuplná osobnost. A prý jste nebyl ani moc hezký. Na tom posledním nezáleží. Ovšem vaše portréty s rozevlátými vlasy a tajemným pohledem se mi líbí. Kdysi jsem viděla černobílý životopisný film o vás. Pamatuji si scénu, kdy sedíte shrben na posteli, v rukou máte starou botu, kterou opravujete, a zní Óda na radost. Nesmírně působivý moment. Později jsem viděla o vás ještě jeden film, barevný. Ten první nepřekonal.
Děkuji vám ještě jednou za krásné chvíle, které jsem díky vám prožila. Jistě by vás potěšilo, že Óda na radost se stala hymnou Evropské unie.
Věra, Praha
