Mám dvě děti. Jako paní Palachová...

Tak to by mě zajímalo co jiného než pozitiva paní Zajícová na svých dětech vidí a pokud její děti nejsou polobozi tak mají určitě i slabé stránky stejně jako všichni ostatní. Pouze zaslepená matka je nevidí.

Paní Zajícová, NEnapsala jsem, že vy se chlubíte cizím peřím, ale že já bych se tak cítila, kdybych tak jako vy, psala o svých dětech. Ne že bych nemohla, ale ke svému štěstí to nepotřebuji a moje děti už vůbec ne.

Tak to bývá, když "Sytý hladovému nevěří". "Co mě nezabilo, to mě posílilo", neboť i na mně, potažmo na celé naší rodině, se ten "zrůdný režim mstil" a vydováděl. Nebyla to kolektivní msta, nýbrž aktivita jednotlivců, spoluobčanů. Jak jsem na "ně" dřív žehrala, tak dnes dobrovolně píši, že to pro mě byla ta nejlepší škola života. Díky režimu, lépe řečeno jeho aktivním jednotlivcům, se povedlo rozdělit lidi na "vzdělané" a nevzdělané, lépe řečeno na "lepší" a horší. Bohužel, ti co se považují za "lepší", nemají cit pro pochopení a rozeznání "komentování a kritiky" od odlišného názoru, plynoucího z odlišných životních zkušeností :-( Dlouho jsem se na tomto portálu cítila jako méněcenná, to ale neznamená, že nemohu napsat názor z jiného úhlu pohledu.

Danielo, díky... jsme obě stejná krevní skupina. Moje zamyšlení bylo opravdu o tom, že mám na rozdíl od paní Palachové možnost své děti nejen přivést na svět a vychovat je, a pak zpovzdálí sledovat, jak žijí a jsou z nich slušní lidé. Dovolím si podotknout, že být pyšnou mámou a umět to říct a napsat, není chlubení cizím peřím, (moje děti nesou přece cizí peří) jak si myslí paní Caklová, ani nekritický pohled a neschopnost vidět cokoli dalšího, jak napsala paní Škopánová, ale prostá radost a štěstí, že jsem nemusela zažít takovou bolet, jako paní Palachová a jiné matky, co přežily své děti. Já ráda chválím kohokoliv, kdo je šikovný a slušný člověk, a když zde na i60, nebo kdekoliv jinde čtu něco, co se mi nelíbí, nemám touhu komentovat a kritizovat. Zato když se mi něco líbí, ráda to pod text napíšu.

Zuzano, jak já Vám rozumím. Děkuji za těch několik řádků, reflektujících mnoho pocitů. Také jsem máma dvou dětí, ale na rozdíl od paní Palachové jsem měla možnost je doprovázet do jejich dospělosti a prožívat s nimi jejich radosti i trápení. Ten zrůdný režim se bohužel mstil i po smrti svých obětí, neušetřil ani obolavělou mámu, jejíž syn se stal symbolem vzdoru proti útlaku. Téma Jana Palacha je pro mne stále živé, k jeho odkazu jsme s mužem v minulosti připravili několik projektů. Co všechno musí máma unést...a jak je hezké a nesamozřejmé mít děti, které vedou smysluplný život. Díky za článek k zamyšlení.

Každá máma, která miluje své děti, pochopí tu nesmírnou bolest nad ztrátou dítěte.

Paní Caklová souhlasím v Vámi paní autorka je nekriticky zblázněná do svých dětí. Takoví většinou nejsou schopni vidět nic dalšího.

Jako děti jsme chodily na hrob Palacha. Po letech jsme přišly znovu a nemohly hrob najít. Pak jsme se dozvědély, že byl hrob přendán do Všetat. I v hrobě se ho "mocipáni" báli. Až Havel ho znovu vrátil na Olšany.

Tak gratuluji! Také mám syna a jsem na něj velmi pyšná. Ale abych o něm napsala, že je chytrý, hodný, krásný,... to bych si netroufla. Nechám na jiných lidech, aby to posoudili :-).

Ať píši o čemkoliv, o komkoliv, tak vím, že vždy to vypovídá o mně. Můj syn ve svém ranném mládí sedm let žil životem naprosto rozdílným od mých představ, ale jen do vážného okamžiku, který nebudu zmiňovat. Pomoc přichází v pravou chvíli, aniž si to uvědomujeme a k nám přišla v podobě dlouhého rozhovoru. Už je to hodně let, abych si pamatovala jeho obsah, ale na jednu větu nikdy nezapomenu, "Mami, já žiju svůj život a nikdy mě nenapadlo, že tebe to trápí." Nevím, co se v mém synovi odehrálo, ale dnes je ten nejlepší táta a když příležitostně vidím s jakou láskou se po příchodu z práce vítá se svými holčičkami, slzy štěstí se mi lesknou v očích. Nevím, kde se to v něm vzalo, neboť u svého táty to nikdy nepoznal. Moje děti jsou můj poklad, ale nejsou mým majetkem, abych jim řídila život, natož abych se rozepisovala o jejich dokonalosti. Přirovnávala bych to k chlubení cizím peřím.