Mám dvě děti. Jako paní Palachová...

Jen zírám, kam se někteří zde v diskuzi dostali. Obviňování matky, která se pokusila vcítit do pocitů jiné matky, která o jedno ze svých dvou dětí přišla ? Všichni přece víme, jakým způsobem a proč o něj přišla. Opravdu tito diskutéři nepochopili nic z myšlenky článku? Vyvolal v nich pouze dojem, že se autorka svými dětmi nezřízeně chlubí? No, jejich věc a jejich názory. Jen mám pocit (opravdu nikomu neradím, jde o můj pocit), že by si měli občas uvědomit, že empatie není bezobsažné slovo ze slovníku. A že všechno, co zde napíší, svědčí ze všeho nejvíce o jejich povaze. O jejich chápání života. A také o naprostém nepochopení faktu, že všichni mají nárok vyjádřit SVÉ pocity a myšlení tak, jak to vnímají a v duši cítí, a to způsobem, který si oni sami určí. Není to výslovné právo jen osob, které zde tak vehementně brání své osobní právo na vyjádření názoru. Toť z mé strany vše. Nevidím důvod SVŮJ názor hájit a někomu vysvětlovat .

Motto: “Nic jiného, než vlastní zkušenost z minulosti, nepropojí člověka s okolním světem v přítomnosti.” Rozbor myšlenek v mottu: v mottu se vlastně tvrdí, že naše současné vnímání světa je plně definováno tím, co jsme už zažili. To je ale poněkud omezený pohled. Lidé nejsou jen produktem své minulosti – máme schopnost učit se novým věcem, přehodnocovat své názory a přizpůsobovat se světu i bez přímé vazby na minulost. Tvrzení tímto způsobem podceňuje schopnost člověka tvořit novou realitu, nezatíženou jen tím, co prožil. . “Vše ostatní je jen strach z budoucnosti.” Toto je hodně černobílé a zjednodušující. V životě existuje spousta motivací, které nejsou spojené se strachem. Naděje, radost, touha po poznání, zvědavost – to všechno jsou motivace, které spojují člověka s přítomností i budoucností, aniž by v tom hrál roli strach. Pokud pisatelka vnímá vše mimo “minulou zkušenost” jako strach, vypovídá to spíše o jejím vlastním vnímání světa – možná ten strach cítí ona sama a promítá ho do obecné pravdy. Motto je skutečně hodně subjektivní a osvětluje většinou zjednodušené vnímání a reakce pisatelky na článek. Ovšem jako všeobecná “filosofie” pro ostatní má značné mezery. Stejně jako včerejší komentář 8:47, který je povrchní a naprosto neakceptovatelný.

Paní Zuzano, krásná myšlenka! Děkuji. Většina pochopila. Zarazily mne některé komentáře, zejména včera 8:47 a potom Motto. Měla jsem chuť motto pochopit, a tak jsem se mu věnovala možná více, než by si zasloužilo……Ke komentáři v 8:47 se chystám vyjádřit později. Je to opravdu vážné téma.

Já bych jen doplnila, že štěstí v současnosti nezakládá automatický předpoklad na štěstí v budoucnosti.

MOTTO: "Nic jiného, než vlastní zkušenost z minulosti, nepropojí člověka s okolním světem v přítomnosti. Vše ostatní je jen strach z budoucnosti." J.C.

Zase souhlas s paní Caklovou, rovněž si myslím, že stavět proti sobě své štěstí a neštěstí někoho jiného jak to dělá autorka tohoto článku je hloupé, sobecké a krátkozraké.

Tak já nevím, myslí si snad paní Vavříková 14:21, že rodiny, kde nemají tak zdravé, chytré, vzdělané, hodné a krásné děti, jako má paní Zajícová, nemohou mít hezké vztahy???

Paní Pivcová ten kdo to vnímá jinak má v první řadě právo to napsat aniž by byl podezírán z nějakých nekalých úmyslů.

:-) Zuzko, já toto vnímám jinak a rozhodně v rodinných vztazích, alespoň co se týká mých dětí, žádný problém nemám. K paní Palachové jsem se vyjádřila dnes 08:47. Spíš jsem si vzpomněla nešťastné mámy po tragédii na Filozofické fakultě. Rozdíl je v tom, že zemřelí studenti, až na střelce, si sami na život nesáhly. Vím co je zoufalství, když moje patnáctiletá dcera utrpěla těžký úraz hlavy nevlastní vinou a týden byla v klinické smrti. Přežila, ale rok trvající následnou péči v domácím prostředí nikomu nepřeju. Každý má právo vykládat si to po svém.

Zuzko, přesně tak to cítím i já.