Dopis tatínkovi do nebe aneb není pivař jako pivař

Jako malá holka jsem chodila tatínkovi pro pivo, bylo to daleko a tak jsem spěchala, aby ve džbánu byl alespoň zbytek pěny.

Krásná vzpomínka. Tatínek má určitě radost, že jste jeho "pivní" lekce nezapomněla.

Já si vzpomínám na paní profesorku ze střední školy. Nebyla to žádná alkoholička, ale pivo měla ráda a vyznala se v něm. Jednou se nám svěřila, že by poznala různé druhy i se zavázanýma očima, prostě podle chuti. Pivo měl rád i můj tchán a já to nechápala. Mám prostě ráda víno / ale taky podotýkám, jen pro radost a tím to vše končí . /

Moc hezký...

Moc Vám děkuji za moc milé komentáře. Ta povídka se mi psala tak nějak sama, na chvilku jsem měla tatínka zase u sebe a také mě přenesla do krásných bezstarostných let, takže je psána vlastně očima šestileté holčičky:-).

Nádherná živá vzpomínka, které dodávají kouzlo její detaily. U nás v rodině nikdo nebyl pivař, ale atmosféru hospod mám ráda, inspirovala mě k některým textům. Vámi jmenované legendární podniky znám, s pánskou společností občas zavítám.

Okouzlující přiběh.

Moc hezká vzpomínka i její literární zpracování. Přiměla mě k přemýšlení, jak to měl s pitím čehokoliv můj tatínek. Vyšlo mi, že snad nepil vůbec nic jiného než čaj. Ale to je zjevně nesmysl. Mám ho spojeného s vařením a motorkou. Dostala jsem od něho řadu dobrých rad a najezdila spoustu kilometrů. Pivo mám spojené s dědečkem. Chodila jsem mu pro ně v neděli do blízké hospůdky, kam on nikdy nechodil. Štamgasti se mohli pominout, když si malá holka poručila do džbánku dvě piva se sodovkou. Než jsem došla domů, ochutnala jsem pěnu. Asi mi chutnala, dodnes ji upíjím, i když pivu neholduji. Těším se na vaše další články.