Dopis babičce

Já jsem poznala jen babičku z tatínkovi strany. Také by to mé vyznání vydalo na dlouhý dopis. .. Moc hezké Jindřichu.

Dojemné, láskyplné vyznání. Vaše babička byla statečná a obětavá žena. Mé poděkování patří oběma babičkám. Maminčina maminka mě provázela až do mých 45 let. Měly jsme k sobě hluboký vztah i díky smyslu pro humor a zájmu udržovat dobré rodinné vztahy. Snad i já zanechám ve svých vnoučatech hezkou vzpomínku.

Jindro, babička má z toho dopisu určitě radost. Krásné vyznání...

Hezké, milé. Jen možná jeden obrovský rozdíl mezi dopisem a klávesnicí. Dopis můžeme nosit při sobě stále, můžeme si ho dát i pod polštář, můžou si ho jednou přečíst i naše děti nebo vnoučata. Co napíšeme na klávesnici, není nikdy soukromé a určitě to ta padesát let nikdo nenajde.

Já měla tetu Aničku, byla milá, laskavá a vlídná žena. Chovala se ke mně jako maminka. Nikdy jsem nepomyslela, že jí napíšu dopis do nebe, stejně krásný, jaký jste napsal vy, ale mezi námi jsou vzácní lidé, kteří si to zaslouží....

Moc pěkné, Jindro!

Hodnoty druhého poznáme, až když ho ztratíme. Mě se ani jedna babička nedožila, ale měla jsem skvělou maminku. Svoji maminku, moji babičku, nepoznala a vždy nám dětem říkala, co chcete pro druhé, tedy i pro mě udělat, dělejte to za života, až budu za zdí, bude mi to k ničemu. Sice to řekla expresivněji, ale to na tyto stránky nepatří :-)

Pěkně jste mě rozbrečel.

Dojemné.

Hezké. Já ztratila babičku, když mi bylo 8 let, babičce 65. Moc jsem si jí neužila, ale vzpomínky neblednou a pořád mi chybí.