Marodila jsem v babiččině kuchyni. Děda byl vystěhován ze svého kanapíčka. Babička přinesla velikou bílou peřinu s modrýmI pásky a velikej bílej zhlavec. Tam sem pak trůnila já. V ruce malovaný hrníček s lipovým čajem. Babička vyprávěla pohádky.
„Dovezli chleba!“ Tož, když k nám na vesnici dovezli chleba, muselo se utíkat. Jeden výražkový na domácnost. Kdo přišel pozdě, dostal obyčejný anebo nic. „Za chvílu, jsem zpátky!“„Co tu budu sama dělat?“ „Třeba si prohlížej obrázky,“ babička otevřela šuflík, a podala mi modlitební knížku. Pane, to bylo něco. Byla plná svatejch obrázků. Rozkládala jsem si je po peřině. Tohle je Ježíšek, anděl Rafael, ochránce malejch dětí, svatej Jozífek s lilií. Vyberu nejhezčí. Tenhle! Panenka Marie s Ježíškem, stojí na měsíčku, všude zlatá záře, a z Ježíškovi ručky střílejí blesky. Zlatý nápis, no číst jsem ještě neuměla.
„Babičko, podívej!“ „Tož, to je Panna Marie Svatohostýnská, to je tam od nás. Víš, já su spod Hostýna, tam sem se narodila. „A co je na tom obrázku?“
„Kdysi dávno, přišli do našich krajů Tataři. Pustošili celou zemi. Lidé utíkali do hostýnských vrchů. Tam se modlili k matičce boží. Tataři se hnali za nima, když z ničeho nic přišla veliká bouře. V té bouři byla panenka Marie. Z Ježíškovy ručky se na ty Tatary sypaly blesky. Celé vojsko bylo zničené. Pak vytřiskla ze skály voda která zahnala běžencům žízen a hlad.
„Babičko, a byl tam taky tvůj děda a babička?" „To jistě nevím,“ koukla na mně „Jo, byli tam.“
Hladila sem obrázek, celá uveličena, že sama Panna Marie přišla ochránit naši rodinu.“
„Když vyrosteš, tak tam jednou spolu půjdeme.“ Nešli jsme. Babička umřela. Půjdu sama. Možná letos, nebo spíš na rok… Už jsem v důchodu.
Hrady a zámky jsou v zimě zavřeny. Půjdeme na Hostýn. Je tam bazilika, Jurkovičova křížová cesta, rozhledna, taky větrník. Autobus nás vyvézl až na parkoviště.
„Jen jděte, já vás doženu. Šla jsem pomalu. Tak, tady je studánka. „Babičko, vážně je to dvěstěpadesát schodů?“ „Dávej pozor, jsou namrzlé, je prosinec. Samý led.“
Zprava i zleva stály kramařské boudy. Otevřené byly jen některé. Dneska nával nebude.
„Neohlížej se, stavíme se pak. Nejdřív půjdem do baziliky.“ Na každém schodu bylo jméno dárce. Některé mi byli povědomé. „To sou lidi od nás, z vesnice. Tohle dal tvůj strýček, tohle je od našeho pana lékárníka.“
Bazilika byla před námi. Panenka Marie stála na měsíčku, Ježíška měla v náručí. Okolo zlatá záře.
VÍTĚZNÁ OCHRANA MORAVY BUD ZDRÁVA. Zvedla sem oči ZŮSTAŇ MATKOU LIDU SVÉMU.
Sedla jsem si dozadu. V bazilice bylo zlatožluté teplo. Jsou také místa, kde je dobře pobejt.
Okolo oltářě stáli smrčky a na nich stovky bílých zvonečků. Některé byli velké, některé malé, někdo háčkovat uměl, někdo ne. Tenhle asi dělal šmudla. Přicházeli lidé a taky věšeli zvonečky. Najednou mi bylo líto, že žádný nemám. Příště donesu. Už jsem to zapomněla. Možná, kdybych něco z internetu…
„Tady si, všude tě hledáme, jdeme na zvařáček.“ „Už, jenom se ještě zastavím u kramařských bud.“ Chvátám za nimi. V ruce papírová taška. „Tož, ukaž, co si nakoupila!“ Něčí ruka chmatla tašku. Vysypalo se z ní perníkové srdíčko ze zrcátkem a svatej obrázek.
