Měli jsme se ženou vždy moc rádi pražský Činoherní klub. A z jeho repertoáru především ruskou divadelní klasiku. Je úžasná, stejně jako literatura vznikající v obtížném období carského absolutismu. Gogol, Čechov, Dostojevskij, Turgeněv, Korolenko, Němirovič-Dančenko i Puškin, to byla po dlouhý čas moje literární preference.
V divadle jsme se vždy snažili zaujmout místa co nejblíže scény. Chtěli jsme vidět tváře herců pěkně z blízkosti. Je to daleko větší zážitek, než když sedíte v divadle někde na balkoně a úplně vzadu.
Hra, o které se chci zmínit, patřila právě do toho zajímavého období ruské klasiky. Bohužel si nepamatuji ani autora, ani název hry. Ale pamatuji si část děje. Celá hra pojednávala o ohlášené návštěvě jednoho pracovníka tiskárny v odlehlém hotelu kdesi daleko mimo centrum Ruska. Hlavní roli hrál tehdy Petr Nárožný. Od chvíle, kdy mu byl příjezd metéra ohlášen, to byl pro diváka ze strany Petra Nárožného až neuvěřitelně emocionální zážitek.
Jen pro informaci pro toho, kdo označení profese metér nezná. Je to sazeč, který láme sazbu a upravuje sloupce do stránek. Ovšem to onen majitel hotelu nevěděl a domníval se, že přijede nějaká vysoká honorace a na to potřeboval svůj hotýlek připravit.
Seděli jsme se ženou v první lavici a pan Nárožný stál asi dva metry od nás. V životě, ani potom, jsem takové představení, nabité tolika emocemi, už neviděl. Petr Nárožný mluvil, pobíhal, v tváři se mu zračila úzkost, strach, nejistota, po tváři mu stékaly potůčky potu. Úžasný výkon a pro diváka úžasný zážitek. Pan Herec! Kdyby to bylo možné, nejraději bych ho tehdy pozval někam na sklenku nebo kafe a podělil se s ním o náš úžasný zážitek. Jo, to byl, a bohudíky stále je, pan Petr Nárožný.
* * *