Literatura většinou uvádí, že Elisa měla ke svým neteřím citově blízko. A možná to ji také později zachránilo.
Už v dětství přišla o matku Louise Dorotheu (rozenou von Korff), a tak se přestěhovala ke své babičce. K otci Friedrichovi von Medem se vrátila až poté, co uzavřel nový sňatek. Prameny rovněž uvádějí, že Elisa trpěla chronickou nemocí, ale nepodařilo se mi zatím zjistit jakou.
V sedmnácti se mladá šlechtična provdala za dvaatřicetiletého Georga Petera Magnuse von der Recke, s nímž se po pěti nešťastných letech rozešla. Naneštěstí i jejich dcera Frederika brzy zemřela. V té době přibližně čtvrtina narozených dětí umírala před dosažením prvního roku života. V tomto ohledu byl osud k Elise nespravedlivý.
Chápu, proč hledala útěchu v literatuře. Nejvíce si zamilovala poezii, již sama také skládala. Tudíž se u jejího jména uvádí označení - německá romantická básnířka.
Za ústřední motiv tvorby i vlastní existence si však zvolila lidskou duši. Z poznámek jejích přátel vyplývá, že uměla s tímto tématem docela otravovat: „Její konverzace je občas zajímavá, když se jí chce sklonit se k hovoru o něčem jiném, než je její duše.“
A proto nepřekvapí, že se po smrti dítěte a dvacetiletého bratra Johanna Friedricha von Medem dostala do spárů italského okultisty Alessandra Cagliostra. „Ztratila zájem na pozemských věcech a ponořena do zbožných meditací trávila tiché měsíční noce na hřbitovech, věřilať, že sejde se tu ještě alespoň jednou s duší Fritze nebo že bude účastná půlnočních schůzek nebožtíků. Než obyvatelé onoho světa nepřicházeli, a tak Elisa, vidouc v Cagliostrovi muže nadpřirozených schopností, požádala ho přímo, by sprostředkoval její styk se záhrobím.“
Cagliostro jí vyhověl, ostatně rád využíval svých kontaktů v šlechtických kruzích a kromě vyvolávání duchů, věštil budoucnost, prodával elixíry mládí a lektvary lásky. Elisa však jeho podvodné praktiky odhalila a vydala o tom zprávu s názvem „Nachricht von des berüchtigsten Cagliostro Aufenthalt in Mitau im Jahre 1779 und von dessen magischen Operationen.“ Po této vysilující zkušenosti si odjela léčit pocuchané nervy do Karlových Varů. Ve Varech se stýkala s Goethem, ovšem stejně jako on ráda pobývala i v Teplicích.
Právě tady se seznámila s takřka o třicet let starším Casanovou. Posílala mu pak do Duchcova posilující polévky i víno, protože ze zdravotních důvodů nesměl suchou stravu. Rovněž mu adresovala své mnohdy sáhodlouhé úvahy: „Pokud jako filozof nepřijmete mé myšlenky, žádám vás, abyste je přijal jako básník.“
V danou dobu takový vztah zřejmě potřebovala a nedivím se, když ve vzdělaném a sečtělém světoběžníkovi nalezla vděčného posluchače, který uměl navíc zalichotit: „ Madam, mohu jen poblahopřát k vaší metafyzice, protože ta mohla ve vaší mysli zakořenit pouze jako důsledek vašich ctností a může je dále rozvíjet.“ Skutečné milostné pouto se mezi nimi nerozvinulo, vysoká černovláska středního věku s údajně extrémně ošklivou a skvrnitou pletí asi tu potřebnou jiskru v churavém milovníkovi nevykřesala.
Po prostudování části jejích filozofických rozborů se domnívám, že možná trpěla depresemi, ostatně se zřejmě nikdy se smrtí dcerky nevyrovnala.
Casanova k ní byl ale očividně všímavý a shovívavý, zatímco jiní o ní nehovořili vždycky lichotivě. Objevují se tudíž narážky na její domýšlivost a povýšenost, což si ve svém postavení mohla dovolit. Empatické kněžny totiž s jistotou najdeme v románech než v reálných příbězích tehdejších šlechtičen.
Elisa však k nemocnému starci bezesporu vzhlížela a vžila se proto do role pozorné ošetřovatelky, byť svou přízeň mnohdy projevovala na dálku. Zůstala ale poslední ženou, která umírajícího Casanovu navštívila. A proto si dnes můžeme také listovat v jejich korespondenci, z níž jeden dopis visí v rámečku v Muzeu města Duchcova.
Elisa ale obdivovala ještě jiného muže. Osobně se s ním setkala už ve třiceti, jmenoval se Christoph August Tiedge a zanechal v ní silný dojem. V roce 1797 mu zemřela žena a od té doby střídavě pobýval v Halle a v Berlíně. Na přelomu století pak vydal báseň s názvem Urania. Elisu toto dílo uhranulo a jeho autora považovala za geniálního básníka. V okouzlení verši ho pozvala do berlínského domu své sestry a po vynechání nepodstatných detailů lze konstatovat, že spolu ti dva zůstali. Jezdili poté do Teplic nebo do Františkových Lázní, procestovali rovněž Itálii, aby se nakonec usadili v Drážďanech.
Jestli se Elisa v Casanovovi viděla, tak Tiedgeho zbožňovala, přestože kvůli křivé pravé noze chodil o holi a do krasavce mu dost chybělo. Ale opravdová láska se dívá jinýma očima.
Elisa se samozřejmě nadále stýkala se svými příbuznými, její návštěvu v Ratibořicích popsal Jirásek ve své kronice U nás: „V jednom z hedvábných křesel empirových u stolu téhož slohu seděla Charlotta Elisa von der Recke, teta vévodkyně Záhaňské a paní na Náchodě a Ratibořicích, stará dáma v krajkovém čepečku na šedých, skoro bílých vlasech. Lehký šál splýval jí s ramenou volně přes prsa. Nohy měla opřeny o nízkou, sametovou podnožku, jež se skoro ztrácela ve vysokém koberci stlumených barev. V suchých, bílých prstech držela nevelkou knihu, Tiedgovy Elegie, a čtla.“
S autorem zmíněných veršů pak strávila zimu roku 1813 na zámku ve zmíněném Náchodě. Škoda, že se s Boženou Němcovou logicky zcela minula v čase. Jestli měly ty dvě něco společného, tak literaturu a odvahu jít si za svým. Protože ani Elisu nesrazily dobové konvence na kolena. Milovaný Tiedge, jehož pokoj zdobil portrét mistra Jana Husa, odešel až osm let po ní.
Když se zamyslím nad originální tetičkou von der Recke, něco mi říká, že dnes by možná řídila rychlá auta a byla by populární influencerkou. Holt každá doba má své.
Dovětek:
Letos si připomínáme tři sta let od narození Giacoma Casanovy.
Prameny:
EEVA (Digital Text Repository for Older Estonian Literature)
Jirásek Alois, Rosmanitá prosa,Praha 1930
Jirásek Alois, U nás nová kronika, Praha 1899 Karásek ze Lvovic Jiří, Román Manfreda Macmillena, Praha 1907 Malý Jakub, Stručný všeobecný slovník věcný,Praha 1881 Listy filologické : časopis pro klasická, středověká a neo-latinská studia, Praha 1908
Lumír: týdeník zábavný a poučný - Svazek 38, 1912
Ottův slovník naučný, Praha 1904
Zlatá Praha, ročník 42, 1924 - 1925
Zvon, týdenník belletristický a literární, 1901-1942
