Od rána do večera i od večera do rána, za slunného počasí, deště, ba i mrazu, kdy se nad nimi sevřel příkrov ledové hmoty a oni hledali vysekanou díru, aby večer mohli pozorovat hvězdy na jasném nebi.
„Vidíš tamhle tu žížalu? Tak na tu bacha, ta je nastražená,“ upozorňoval kapr Lojza kapra Frantu. Byl totiž o tucet šupin bystřejší než Franta, který se raději než po potravě otáčel za každou jikernačkou. „Přemýšlej hlavou, a ne mlýčím,“ káral Lojza Frantu, když při nájezdu za sličnou kapřicí málem vplul do podběráku.
Franta zase učil Lojzu být dospělým kaprem. Ukazoval mu, jak správně nalešttit šupiny a zalíbit se mladým kapřicím a jak se vetřít do jejich společnosti. Bylo jim spolu dobře. Proplouvali rybníkem a životem bok po boku jako dva pokrevní bratři. A dost možná i bratry byli.
Až jednou, začátkem listopadu, se začala nějak podezřele čeřit hladina. Stíny rybářských bárek navěštily nic dobrého. Lojza vytušil, že se chystá výlov rybníka, v jehož vodách prožili tolik dobrodružství.
„Franto rychle, musíme se dostat k jižní hrázi, tam sítě nejsou!“ mává Lojza ploutví na svého kamaráda. Ale Franta jako by neslyšel, neviděl. Žene si to za pěkně vykrmenou jikernačkou, která na něj už od rána koulela očima.
"Franto, Franto, pozor, plujete k sítím, otočte se, rychle se otočte!“ volá zoufale Lojza.
V tom se se síť zavlní a sevře. Už není úniku. Lojza se zpovzdálí dívá na velké hejno uvězněných kaprů. Frantu mezi nimi nevidí, ale ví, že někde tam je…
„Tedy musím říct, že letos byl kapřík mimořádně chutný,“ povídá pan Antonín při večeři své ženě Marii. „Není z něj cítit bahno jako loni. To musel být nějaký čipera,“ olíznul se Antonín, když pozřel poslední kousek dobře osolené kapří podkovy, kterou zajedl lžící bramborového salátu a zalil velkým douškem plzeňského piva.