Neděste se, nepřišla jsem o ni... i když stát se to nakonec i mohlo.
K stáru se člověku vybavují různé vzpomínky.
Bylo mi devět, byla pořádná zima se sněhem, co už dnes málem ani neznáme a já dostala úkol počkat s miminem na sáňkách na zasněženém dvorku. Sníh byl tenkrát až po kolena málem i dospělým! Sestřička si spala ve fusaku s kožíškem na sáňkách a já způsobně jezdila dokola po dvorku. Pak mne to přestalo bavit. Zrychlovala jsem víc a víc, nakonec jsem lítala po dvorku jak zběsilá. Sestřičce se to evidentně líbilo, pořád spala.
Najednou mi došlo, že sáňky jsou nějaké lehké! Otočím se a mimino ani fusak nikde nebyly! Vyděsila jsem se a nejdřív to nemohla pochopit. Někdo mi ukradl sestřičku! Ale KDO? Pak mi to došlo. Mimino ve fusaku zapadlo do hlubokého sněhu úplně na dno! Leželo si tam a ani se neprobudilo...
A tak jsem ho vytáhla zpátky na sáňky a způsobně čekala na maminku, až sejde ze schodů.
Samozřejmě jsem se nepochlubila a dělala jakoby nic. Až po letech jsem se přiznala sestře.