Jak to vlastně bylo? To už se asi nikdy nedozvím

Děkuji všem, kteří mi k mému článku napsali komentář a zároveň i za rady, jak alespoň částečně po sobě nějaké informace pro syna a vnuka zanechat. Třeba o to někdy budou skutečně mít zájem.

O své rodině ze strany matky toho vím ještě relativně dost, babičku a dědu jsem si jako kluk užil, ale o rodině ze strany mého otce, který se pár let po mém narození odstěhoval do NDR, nevím skoro nic. Pár fotek mám ve starém albu a nic víc. Dnes se toho asi ani víc nedozvím, než co mám v rodném listě. Zkouším si sestavit aspoň rodokmen, abych i tohle nezapoměl. Nedávno jsem byl, v rámci své táhlé nemoci (3x různá onkologie a další), mj. na vyšetření genetickém, kde po mě chtěli info o příbuzných, až někam k prarodičům, ale o těch já už skoro nic nevím, ze strany otce skoro vůbec nic. A jak píšete, po šedesátce tak nějak není koho se zeptat, starší příbuzní už bohužel nežijí. A tak to prostě na světě je, že nikdo nežije věčně. Jediná spravedlnost života. Vpomínám, ale jen tak pro sebe a žiju tím, co je, a hlavně - dokud to jde.

Děkuji za článek, asi je nás hodně, co to máme podobně... Ačkoliv já se vyptávala, někdy mámy, někdy táty, ale nedostávalo se mi moc odpovědí. neradi oba vzpomínali na své dětství, měli nemocné maminky, asi ne moc pěkné dětství, mamka jedináček, táta dva mladší bratry...Spousty ČB fotografií, kde jsou lidé, o kterých nic nevím. Stejně tak oba dědové byli asi ze 7-8 sourozenců, které jsem neznala. Vím, že se rozutekli po republice. Mamka znala některé jejich děti, své bratrance a sestřenice, posílali jsme asi dvacet pohlednic na vánoce, do Kolína, Chlumce n.C., Hradce Králové, atd. Vše ze strany jednoho dědy, u druhého nic. babičky? jedna byla ze dvou sester a druhá asi osmi, ale ze Slovenska, tam jsme se byli podívat, bylo mi asi 10 let... Je tomu půl století, už snad žijí jejich vnoučata a pravnuci, o kterých nic nevíme... Stejně tak to mám s politikou, která mě nikdy nezajímala a - nakonec - mě nezajímá ani dnes, ale člověk občas musí sledovat, co se kolem "mele" a chystá. Jen by mě zajímalo, protože všichni babi i dědové, byli ročník 1910, jak vnímali války jako děti a mladí lidé, znárodnění, měnovou reformu, okupaci atd. No, nyní už není nikdo, kdo by mi zodpověděl mé otázky. Ani rodiče nemám. Jen pár fotek. Některé jsem darovala zdejšímu muzeu, byla to fota šachty, zakladače, party lidí s tátou, vlečky, pád velkostroje... Památka pro mladé, které to třeba bude ještě zajímat, historie tohoto kraje, okresu, města... Pár dárkových předmětů v barvách horníků. To je vše. Otázky zůstanou a třeba někdy, tam nahoře, mi je zodpoví...

Hezký vzpomínkový článek. Jsem na tom obdobně. Také jsem jako mladá neuměla naslouchat a teď bych se ráda vyptávala...

A k té otázce na konci bych dodala, že si asi s "křivkami" dokážete poradit sama. Ale to je jen můj pohled, mohu se mýlit.

Takových nás bude jistě víc. Navíc úspěšně zapomínám i to málo, co vím. Asi si to vezmu s sebou na věčnost. Nikdy jsem se nepotřebovala někomu s něčím svěřovat a neočekávala jsem to od jiných. Moji potomci mají smůlu.

Také mě čím dál víc mrzí, že jsem se řadu věcí z rodiny nedověděla. Jednak naši rodiče, zvláště tatínek, zemřeli k našemu věku brzy, a navíc u nás nepanovala moc velká sdílnost. Škoda, ale stejně není nikdo, komu bych to předala já dál.

Tak to je veledílo, občas jsem se musela v textu vrátit, abych " byla v obraze". Já jsem na přání syna před časem sestavila podle rodných listů jakýsi rodokmen, fotky ještě třídím.

Mám ráda taková vyprávění o skutečných lidech a jejich životech.Myslím,že toho přeci jen víte docela dost. Jestli máte děti,tak sepište vzpomínky pro ně,udělejte rodokmen a připište k předkům všelijaké zajímavosti,co o nich víte. Jednou budou hledat poznatky o svých rodičích a něco budou mít. Já taky měla čas na minulost,až když byli skoro všichni,i rodiče, po smrti. A pak je člověk rád za každou maličkost,kterou při pátrání v minulosti,v matrikách, starých novinách,archivech,najde.

U nás se vždycky dost povídalo o minulosti, ale jen ze strany maminky. Tatínek většinou mlčel. Nevím proč. Buď byl nemluvný, nebo něco před námi tajil.